Ukrajina 2022

[spm]

To uz jsme v praci resili, ale prej to dost mozna je nejakej chladic...

Odesláno z mého SM-F926B pomocí Tapatalk

[HonzaCZ]

Jo? To jsem asi přehlíd. No však říkám na odlehčení. V (některých) sušičkách je tepelný čerpadlo, tedy v podstatě klimatizace, tedy něco, co ve vrtulníku klidně bejt může.

[bushman1]

https://www.randrlife.co.uk/a-washing-m ... different/

[Makovica]

Mne sa paci tato slovna hracka.

[Makovica]

Curaci.

[Makovica]

Neskutocni curaci.

DôležitéRubeľ bude zavedený vo všetkých okupovaných územiach Ukrajiny, oznámil ruský vicepremiér Chusnullin. Povedal tiež, že odteraz bude Záporožská jadrová elektráreň pracovať pre Rusko a bude dodávať energiu Ukrajine len za poplatok.

Toto je uz bez hanby primitivna lupezna vyprava.

[StandaB]

Mas pravdu. Tyhle praktiky se pouzivaly ve starem Rime a mozna u Wikingu pred 2000 roky. Tady je videt ta Ruska vyspelost.

[VDC]

To jsou skutečně neuvěřitelný mrdky. To se nedá jinak říct.

[puschpull]

Ukrajina: pět lekcí pro svět
https://echo24.cz/a/SqXrP/ukrajina-pet-lekci-pro-svet

[Makovica]

https://www.novinky.cz/valka-na-ukrajin ... u-40397567

[Makovica]

Oslobodenie Palacu kultury.

[Makovica]

Tento blog ma ozaj pobavil https://blog.sme.sk/valchar/politika/od ... e-o-odvahe

[bushman1]

Tohle bylo zveřejněno na rozpad.cz
Je to hodně dlouhé, ale stojí to za to:


Dejte si do kontextu zkusenosti ruskeho dobrovolnika v okupantskych silach v bojich o Izjum:
https://mobile.twitter.com/igorsushko/s ... 5198964737
Preklad:
V pěti článcích popsal svou zkušenost s bojem v okolí Izjumu. Dávám vše v jednom textu:
ČÁST PRVNÍ
"Jmenuji se Victor.
Dvanáctý den od zahájení speciální vojenské operace na Ukrajině (můj názor je, že tam ve skutečnosti probíhá obrovská, krvavá, plnohodnotná válka; ano, oficiálně to není vyhlášená válka, ale ve skutečnosti, v běžném slova smyslu, je to skutečná válka...), poté, co jsem na YouTube viděl první videa, na kterých jsou naši (ruští) zajatci a ranění týráni zrůdami z ukrajinských ozbrojených sil, jsem se rozhodl vstoupit do armády na základě smlouvy, abych pomohl naší armádě v této válce. Sám jsem vyrostl a jsem registrován v Bělgorodské oblasti.
Přihlásil jsem se na odvodové kanceláři v Belgorodské oblasti. Prošel kompletní lékařskou prohlídkou. Dne 3. dubna jsem přijel k 3. motostřelecké divizi (752. motostřelecký pluk, číslo 34670), vyznamenané Suvorovovým řádem a Kutuzovovým řádem, na funkci pomocníka granátníka. Na šest měsíců jsem uzavřel smlouvu. Vojenskou službu jsem vykonával v Dzeržinského divizi ministerstva vnitra v samostatném velitelském praporu. Během služby jsem absolvoval čtyři střelecká cvičení, kde jsem pokaždé vystřelil šest ran. Už od střední školy, kdy jsem byl v 10. třídě na vojenském výcvikovém táboře v létě 2 týdny, jsem byl ohromen, zmaten a přemýšlel – proč! Proč nám dávají pouze 6 ran? Pokud si chcete osahat automatickou pušku, měli byste mít v zásobníku alespoň 15 nábojů, aby člověk mohl vystřelit 2 nebo 4 jednotlivé rány a pak zkusit střílet dávkami po 4-5 ranách! A normálně byste samozřejmě měli dát člověku celý zásobník, aby si mohl vystřelit - všech 30 nábojů!!! Můj názor je, že 6ranná cvičná střela, která se masově používá v ruské armádě a na ministerstvu vnitra, je prostě výsměch vojenskému výcviku!!!
V rozkaze velitele Západního vojenského okruhu, který mě směřoval k mé jednotce, stálo, že mám být poslán do zrychleného výcviku – kurzu přežití. Měly to být na dva týdny. Stejně tak můj instruktor řekl, že budu "trochu vycvičen, naučen střílet ze všeho – granátomet, samopal, odstřelovací puška". Ve skutečnosti se ukázalo, že to všechno byla lež. Nikdo nás neučil (bylo nás 22). Nedostali jsme ani šanci vystřelit ze zbraní. Na Ukrajinu jsme měli být vysláni 6. dubna, do Izjumu, ale dvakrát jsme se zdrželi, takže jsme odjeli až 9. dubna ráno. Co se týče mého vojenského výcviku – věděl jsem, že nejlepší (podle mého názoru) je střílet jednotlivými ranami ze samopalu. Ale už jsem si nepamatoval, jestli je pojistka v dolní nebo horní poloze.
Takže když jsem 6. dubna večer dostal samopal, protože jsem si byl jistý, že 7. dubna můžeme být na Ukrajině, zeptal jsem se důstojníka ve službě, který samopaly vydával - "kde je ten režim pro jednotlivou palbu?“. Takovou přípravu jsem měl. Vzal jsem si také dva útočné granáty. Vzal jsem si útočné, protože byly nejbezpečnější – jejich rádius byl jen 25 metrů. Znám to ze své vojenské služby. Nikdy předtím jsem granátem neházel, a tak jsem se zeptal kluků, kteří ho házeli, jak ho správně použít – jak zašroubovat pojistku, jak ohnout pacičky a vytáhnout kolík. Byli mezi námi lidé s bojovými zkušenostmi, kteří bojovali v druhé čečenské válce, a byli tam lidé, kteří byli jen válečnými veterány a sloužili nebo sloužili na základě smlouvy. Tito lidé byli samozřejmě desetkrát lépe připraveni než já.
Když to vezmu zpětně, musím říci, že při minometné a dělostřelecké palbě nezáleží na úrovni výcviku – můžete být profesionální důstojník speciálních sil s dvacetiletou praxí a být okamžitě zabit minometnou palbou a můžete být nezkušený, úplný nováček a přežít desítky či stovky dělostřeleckých zásahů. Jediná věc je, že pokud uvidíte čerstvý kráter vytvořený grady nebo dělostřeleckou palbou, je nejlepší do něj skočit, protože střela by tam už neměla dopadnout podruhé.
Nebyli jsme vybaveni nejlépe – nedostali jsme ani spacáky a pořádné boty.
9. dubna jsme dorazili na dobytčí farmu poblíž Izjumu na severu a přenocovali. V noci minometné granáty (dvě miny) zasáhly BTR logistické roty, která sídlí na farmě. BTR bylo zasaženo. Tehdy jsem se poprvé dozvěděl, co jsou to miny. Bylo to děsivé a celkově znepokojivé.
Ráno přijel zástupce velitele našeho pluku. Řekl: - "Jdeme do úplný ďáblovy prdele, takže kdo chce, může odmítnout tady na farmě, pak už nikoho odvádět nebudeme, když někdo bude chtít odmítnout.“ Jeden člověk odmítl – praporčík Vasilij z Moskvy. Všichni ostatní šli.
Nutno podotknout, že nás všechny strčili k pěchotě, přestože dva z nás měli jít k průzkumu. Jeden z nich byl seržant, specialista na instalaci sledovacích zařízení – různých senzorů, kamer. Byl tam také starší praporčík (43 let, Vladimír), který měl jít jako poddůstojník nějaké polní roty. Všichni však byli v podstatě nasazeni do první linie jako střelci, kulometčíci a granátníci.
Tak jsem se 10. dubna já a další 4 muži dostali do první roty pluku 752, která byla ve výsadku ve výšce 200 m jižně od vesnice Kamenka v obrané pozici. Velitelem roty byl nadporučík Guzajev. Skutečný důstojník a velmi dobrý člověk. Milá a lidská bytost. V rotě (no, jestli se to dá nazvat rotou) bylo 8 mužů a velitel roty, který nikdy nešel do útoku. Po nástupu do čety nás bylo 13. Nebyli jsme konkrétně ostřelováni. Na naše dělostřelectvo, které bylo vedle nás, kilometr daleko, létaly ukrajinské miny a grady. Zasáhli také 2. rotu, která byla větší než naše a bojeschopnější. Byli vlevo od nás na samé frontě a také na pozici vzdálené asi 300 metrů. Často stříleli na ukrajinské drony z kulometů a samopalů a 2 z nich přesně sestřelili. Velitel roty nám zakázal střílet na drony s vysvětlením, že bychom je stejně nedokázali sestřelit a jen bychom se střelbou prozradili. Můj názor je, že je samozřejmě bylo možné sestřelit ručními zbraněmi. Bylo to ovšem velmi nepravděpodobné.
Na těch pozicích jsme strávili týden. V podstatě jsme se navzájem poznali. Zvykli jsme si na sebe. Už tehdy existovala vzájemná podpora, respekt. Jednou jsem dokonce vystřelil jednotlivé rány na pozice, které bylo kolmo k našim. Týden předtím prý na pozice naší roty v noci zaútočila rota ukrajinských výsadkových sil (my byli stále jen dobrovolníci – smluvní vojáci jsme ještě nebyli). Pravděpodobně asi 100-120 mužů. Byli zcela poraženi. Část, jak jsem pochopil, ustoupila a vzala s sebou téměř všechny raněné. Na místě zůstalo asi 40-50 těl. Zraněn byl pouze jeden, a to do hýždě. Byl převezen na velitelství divize. Nikdo se mu neposmíval ani ho nebil.
Týden poté, někdy odpoledne, přišla na místo útoku ukrajinská průzkumná jednotka, aby možná mrtvým něco vzala (vysílačky, doklady, odznaky, možná něco jiného; možná se jen na něco podívat, ujistit se), nevím. Druhá rota si však všimla pohybu a začala tam střílet. Když jsme uslyšeli střelbu, okamžitě jsme se připravili ke střelbě. Chlapík vedle mě říkal, že na nepřátelské pozici vidí dva lidi. Zkontroloval jsem s ním, kde je viděl, a okamžitě jsem začal střílet jednotlivé rány, a tak jsem pálil na celý úsek. Vystřelil jsem asi čtrnáct ran. Když to vidím zpětně, bylo to mé jediné použití zbraně za téměř měsíc na Ukrajině.
Dne 18. dubna jsme opustili toto místo a vydali se do Kamenky. Na další den byl naplánován útok na vesnici Dolgenkoje. Moc jsme toho nenaspali ani neodpočinuli, protože pozdě večer jsme se přesunuli blíž k oblasti útoku. Noc jsme strávili v rozbité škole. Paradoxně jsem se díky bohu dobře vyspal.
Dopoledne ve vesnici Bražkovka přibrala naše rota dalších 13 dobrovolníků. Právě přijeli z Ruska. Upřímně řečeno, byl jsem tím ohromen – jak je to možné? Lidé byli okamžitě vrženi do útoku!? Jeden moment byl výmluvný: náš poddůstojník (který sám nikdy nešel do útoku) dal jednomu chlapíkovi jeden z kulometů PKM. Zeptal jsem se ho: "Je v hlavni náboj?" Osobně jsem nevěděl, jak se vkládá kulometný pás. Uměl jsem jen sundat pojistku a střílet. Ten řekl, že neví a že vůbec neví, jak se zbraní zacházet, a že mu v jednotce (ve Valuikách) řekli, že bude řidičem. Zavolal jsem poddůstojníka. Pokusil se vložit náboj do hlavně, ale nefungovalo to. Kulomet se zasekával. Přišel náš starší praporčík dobrovolník, který bojoval v Čečensku. Nabití kulometu mu trvalo asi dvě minuty. Dokázal to. Takto byl tento útok připraven.
Druhá část.
Jak se však ukázalo, nešlo o útok na Dolgenkoje. Buď se plány změnily, nebo se důstojníci spletli, ale my jsme prostě šli po cestě podél polí a plantáží do vesnice Suligovka, která byla asi 2,5 kilometru od Bražnikovka a už šest dní byla obsazena našimi. Ale to jsme nevěděli. Všichni jsme si mysleli, že zaútočíme na vesnici Dolgenkoje a že obsadíme její první ulici. Když jsme pochodovali, ukrajinská armáda nás spatřila a zasáhli nás granáty a minomety. Při druhém poměrně silném ostřelování jsem se už loučil se životem – myslel jsem si, že to je konec – další mina mi buď utrhne nohy, nebo mě zabije… Samozřejmě to bylo velmi děsivé...
Chlap, který dostal kulomet – bylo mu 38 let a nebyl zvyklý na fyzickou námahu. Byl vyčerpaný z pochodu a běhu s kulometem, samopalem a neprůstřelnou vestou – bolelo ho srdce. Hlásili jsme to našemu veliteli. Řekl mi, abych zůstal s tím chlapem a že máme krýt ústup raněných, kteří se objevili v rotách, které byly před námi. Trochu jsme ustoupili, počkali jsme na raněné (byli čtyři; byli lehce zranění – někteří měli zraněnou ruku, někteří střepinu v zádech, co prošla skrz pancíř, někteří lehké zranění na noze; všichni chodili po svých). Zranění se přesunuli dál, seděli jsme tam dalších 40 minut. Znovu jsme slyšeli, jak u našeho domu padají grady. Pak jsme se my dva a ten chlap vrátili do vesnice Bražnikovka. Byl jsem s chlápkem s kulometem. Po třech hodinách jsem s někým odvezl BTR do Suligovky. Ten chlap tam jel na BTR druhé roty. Ale to jsem ještě nevěděl, že je to Suligovka, a myslel jsem si, že jdu do vesnice Dolgenkoje, kterou jsme měli dobýt.
V Suligovce jsme se opět shromáždili. Večer nám náš velitel oznámil, že jsme nesplnili úkol a že zítra ráno musíme jít šturmovat Dolgenkoje. Mnozí velitelé rot ve dvou praporech pluku 752, kteří museli jít do útoku, řekli svým mužům, že nás posílají na smrt, protože ukrajinská armáda všechno postřílela, a řekli, že je na nás, abychom se rozhodli, zda půjdeme, nebo ne. 4 z 5 (ne-li více) odmítli jít. Také jsem odmítl. Hlavně jsem už nebyl fyzicky dost silný na to, abych se vydal do útoku. Mnoho dobrovolníků z jiných rot však ráno vyrazilo do útoku. V tom útoku jsem už nebyl. Byli tam tři muži z naší roty a náš 1. poručík. Při tomto útoku byl zraněn do nohy. Jak později vyprávěli ti, kteří se na tento útok vydali – ze Suligovky do Dolgenkoje to bylo 7 kilometrů po polích. Vyrazili ráno v 10 hodin a teprve ve 4 hodiny došli asi 600 metrů do vesnice. Všichni již byli vyčerpaní. Po celou dobu byli pod minometnou palbou. Zraněné a zabité odnesli. Když hlásili našemu veliteli majorovi Vašurovi, že jsou tu zranění a mrtví, řekl naštvaně - "ať je nechají a pokračují dál do útoku!!!".
Říkali, že zranili velitele průzkumné čety, který pochodoval s našimi neúplnými rotami. Sám řekl svým vojákům, aby vyrazili vpřed a podpořili útok, a cestou zpátky ho odnesli. Přiřadil jim staršího pracovníka. Pak ho opustili.
Když dorazili do Dolgenkoje, byli těžce zasaženi minomety. Potom začal střílet ukrajinský tank. Zraněných a mrtvých bylo více. Důstojníci (ti, kteří byli naživu a nebyli zraněni) nevěděli, co mají dělat. Pak jeden z dobrovolníků (řekl mi to osobně; bylo mu 40 let a sloužil na smlouvu 12 let, mimo jiné v Gruzii; veterán z bojů) řekl: „Chlapi, měli bychom se stáhnout, jinak nás tu teď rozbijí minami a pak postřílí zbytek.“ Začali se tedy stahovat. Nikdo neměl energii. Bylo velmi těžké nosit zraněné lidi. Vrátili jsme se v jedenáct hodin v noci. Jeden z dobrovolníků, který se mnou přijel na Ukrajinu (Andrej z Kurska), říkal, že mnoho lidí prostě uteklo během stažení. Křičel na ně, aby mu pomohli vytáhnout raněné, ale oni nepomohli. Říkal, že měl ohromnou chuť je střílet do zad. Taky kvůli velké ztrátě krve zemřel velitel granátnické čety kapitán Nikolajev, kterého 4 hodiny nesli k sobě. Osobně jsem ho neznal, ale všichni říkali, že to byl velmi dobrý muž.
ČÁST DRUHÁ
Byl to útok z 20. dubna na vesnici Dolgenkoje.
Po tomto útoku téměř všichni odmítli jít druhý den do útoku. Pouze část (11 mužů ze zbytků dvou praporů) zůstala a byla poslána na samou frontu, na pozici půl kilometru od Suligovky, aby pomohla motostřelcům ze Sachalinu, kteří se tam drželi. Je třeba poznamenat, že v zásadě mnoho z těch, kteří odmítli jít do útoku (včetně mě), bylo připraveno držet stávající pozice i pod minometnou palbou, ale přesto nám bylo řečeno, abychom se vydali na vlastní pěst do Izjumu. Vzali nám zbraně a odvezli je. Ve skutečnosti nám vzali zbraně na samé frontě.
Měl bych také říci, že jsme našemu velení už nedůvěřovali kvůli neustálým lžím. Před útoky nám dvakrát řekli, že všechno bude v pořádku – že nepřátelské dělostřelectvo je potlačeno, že průzkum prošel polem, že naše jednotky se blíží z jiného směru a my se k nim musíme jen dostat... Ale to všechno se ukázalo jako lež a změnilo se to v nové nesmyslné ztráty mezi našimi. Divili jsme se, proč nás posílají do těch šílených útoků. Mysleli jsme si, že to možná bylo proto, abychom zjistili, kde je nepřátelské dělostřelectvo, když na nás střílelo? Nebo aby na nás ukrajinská armáda mohla spotřebovat zásoby munice? Pak jsem si myslel, že možná tyto útoky byly potřebné k odvedení pozornosti a sil ukr. armády? Nevím. Mnozí z nás měli pocit, že nás prostě záměrně ničí. Když se podívám zpětně, řeknu, že na základě toho, že se různé jednotky pokoušely obsadit Dolgenkoje, si myslím, že naše velení prostě mělo za úkol obsadit Dolgenkoje za každou cenu, a prostě tam poslalo ty, kteří tam zrovna byli.
Došlo to tak daleko, že na začátku května začali posílat do útoku 7 (!!!) lidí. Prostě, jak jsem pochopil, další jednotky šly do útoku na Dolgenkoje jednou nebo dvakrát, pak tam přestaly chodit. Myslím, že 1. května tam vyrazila i pořádková policie a některé speciální jednotky (pravděpodobně SOBR). Nepodařilo se jim dobýt ani Dolgenkoje. Šli společně se zbytky našeho pluku, jen vedle sebe, na jiném úseku. Jenže v jiných jednotkách se vedení staralo o své podřízené, jak jsem pochopil, a naše vedení, jak jsem pochopil, se o nás nestaralo. 45. výsadkový průzkumný pluk se pokusil postoupit lesem do Dolgenkoje 19. dubna, když jsme šli na Suligovku. Ale neuspěli – v lese po naší pravici se ozývala velmi silná palba. Slyšeli jsme ji velmi dobře. Výsadkové jednotky ztratily jednoho muže, stáhly se a odmítly znovu zaútočit na Dolgenkoje.
V Suligovce jsem byl tři dny, pak jsme s dalším chlapem z mé roty (sloužil na základě smlouvy ve speciálních jednotkách "Vityaz") a chlapem z jiné roty odjeli náklaďákem do Izjumu. Tam jsme skončili na místě na okraji Izjumu, kde nás sbírali – takzvané odmítače neboli pětistovkáře.
Byl jsem tam kolem 25. dubna. Byli jsme vlastně využíváni jako pracovní síla – kopali jsme zákopy, kde bylo třeba, nosili pytle se zeminou na posílení velitelství divize, řezali borovice na bunkry. Téměř každý den k nám byli přiváženi noví odmítači. A jejich příběhy byly ještě tragičtější než ty naše...
Noví dobrovolníci byli ihned po příjezdu na Ukrajinu vrženi do útoku na Dolgenkoje. Důstojníci už chyběli, proto z dobrovolníků vybrali toho nejzkušenějšího (toho, který bojoval v Čečensku, v Sýrii), dali mu velení, dali mu vysílačky (jednu, dvě) a poslali ho na šturm... Koncem dubna přivedli 18 lidí, kteří šli do útoku v poměrně velké skupině - asi 120 lidí. Kromě nich prý na Dolgenkoje zaútočila z jiného směru ještě nějaká další jednotka. Možná proto (myslím, že ano) dosáhli Dolgenkoje téměř bez minometného ostřelování. Byli již 300-400 metrů daleko, když se dostali do křížové palby dvou kulometů. Také, ještě blíže k nim, byly další pozice ukrajinských střelců. Začala přestřelka. Naši měli také kulomety a RPG. Jak jsem pochopil, zabili nejméně 6 Ukrajinců, ale museli ustoupit kvůli ukrajinským kulometům, které nemohli potlačit. S největší pravděpodobností byly tyto kulomety na dobře opevněných pozicích. Kluci říkali, že kdyby jim trochu pomohli – kdyby vrtulníky nebo tanky potlačily kulomety, už by vjeli do samotného Dolgenkoje...
Když jsem byl ještě v Suligovce a když jsme chodili do útoků, říkalo se, že do Dolgenkoje vjeli motostřelci z Klinců s plnou rotou na BTR, ale jak se říkalo, byli posláni na smrt, protože pak se ocitli pod palbou ze tří stran. Přesto se jim podařilo dostat se z toho trojúhelníku léček v Dolgenkoje po svých. Bylo také řečeno, že to bylo chvíli před námi, 19. dubna, že 8 tanků a pěchota přišli do Dolgenkoje, ale rozhodli se jít dál, a ne obci držet (spíše rozkaz prostě byl jít dopředu a rozvíjet útok) a tankisté šli dopředu, ale téměř všechny tanky byly vyřazeni a pěchotu pak vytlačili i z Dolgenkoje...
V květnu k nám přivezli zbytky Barsu (šlo o vycvičené záložníky z celého Ruska) - 14 mužů. Už před měsícem se vydali do Dolgenkoje a byli v této oblasti. Jak jsem pochopil, byli přiděleni k velení naší divize. Celkem jich bylo na Ukrajině 340. Po měsíci pod palbou zůstalo 57 mužů. A polovinu ze ztrát tvořili ti, kteří byli na velitelství. Většinou měli ztráty na životech. A neměli jedinou přestřelku, všechny ztráty byly od ukrajinského dělostřelectva...
Můj názor je, že nebýt ukr. dělostřelectva, nebýt jeho takové síly a přesnosti, naši by ukr. armádu porazili v soubojích z ručních zbraní. To je můj názor.
O nás dobrovolnících – můj názor, byli jsme v podstatě docela bojeschopní a mohli jsme jít do akce (naše znalosti a dovednosti nám to umožňovaly), ale po takovém špinavém a nečistém přístupu ze strany velitelů praporu a pluku mnozí nechtěli zůstat a bojovat v této jednotce. Včetně mě...
Chápu, že velitelé občas dělají chyby, ale když si uvědomíte, že velení na vás prostě kašle a pošle vás na nesmyslnou smrt, odradí vás to od boje.
Byl tu ještě jeden aspekt – v celé divizi na začátku května obdrželi státní vyznamenání pouze důstojníci. Ani jeden seržant nebo poddůstojník nedostal vyznamenání. Mluvil jsem s pěti zbývajícími stálými kontraktory z naší čety. Byli velmi mladí - 19-22 let; byli (a jsou) milí a veselí, ať se děje, co se děje) Kamenku vzali společně s dalšími jednotkami. Ve svém oddíle měli pouze 8 mužů. V bitvě zabili 12 vojáků ukrajinské armády. Jedním ze zabitých byl policista. Našli u něj vysílačku. Přes vysílačku se dozvěděli, že se v jejich sektoru připravují ukrajinské posily - 40 lidí mělo přijít na pomoc ukrajinské armádě v Kamence. Naši kluci pochopili, odkud tito ukrajinští vojáci přijdou, a přepadli je na tomto místě. V bitvě zabili 30 mužů. Těmto klukům je 19-21 let. Umí používat všechno: RPG-7, Muchy, kulomety. V mnoha ohledech jsou to ještě děti, ale bojovaly na život a na smrt – odvážně až do konce. Proč nikdo z nich nedostal žádné ocenění!? Proč!? I oni odmítli jít do útoků na Dolgenkoje a následně také odjeli s námi do Ruska a porušili své smlouvy.
Ukrajinská armáda neustále kryje naše pozice minomety, granáty, dělostřelectvem, Točkami. Nevím, kde ukrajinská armáda vzala tolik Toček-U – nevím. Ale v Izjumu je naše protivzdušná obrana sestřelovala velmi často každý den. Tak nám to aspoň tvrdili. Obecně vzato, pokud si vezmete konkrétně naši divizi, byla protivzdušná obrana její nejlépe fungující, bojeschopnou částí, jak jsem pochopil.
Tanky měly velké ztráty. Naše tanky byly při útocích a za pochodu sráženy po desítkách. Obecně naše obrněná vozidla utrpěla velké ztráty – bylo vyřazeno mnoho obrněných transportérů, obrněných transportérů, nákladních a ženijních vozidel... Ale nejstrašnější není toto, ale kolik lidí bylo denně zabito, zrmzačeno a zajato.
ČÁST TŘETÍ
Myslím, že je důležité říci něco o rozdělování humanitární pomoci, která se shromažďuje pro naši armádu. Ještě doma jsem tušil, že se toho na frontu moc nedostane. Ještě ve Valujkách jsem u své jednotky zjistil, že branci, kteří vezli humanitární pomoc naší jednotce na Ukrajinu, ukradli tři krabice dušeného masa a prodávali je v jednotce po 70 rublech. A také ukradli tři krabičky cigaret. Cigarety, které stály 187, myslím, že se prodávaly za 100 rublů za kus. Osobně jsem také viděl ženu, která tam pracovala na velitelství pluku a jedla čokoládu Roshen z velké krabice. Pokud vím, krabice měla jít také do zákopů na frontě, ale nedostala se tam. Můžeme se jen dohadovat, kolik těch krabic čokolády, guláše v konzervě a kondenzovaného mléka ve Valujkách ukradne každý, kdo může. Také jsem slyšel od lidí, kteří to viděli, jak se v Izjumu ti, kteří byli stále v týlu, jako šakalové vrhali na krabice s pomocí z nějaké oblasti Ruska. Tato pomoc byla rovněž určena pro frontovou linii. Všechno vynesli a vykuchali – vzali všechnu čokoládu, konzervy, dobré cigarety, všechno dobré – to nejhorší a nepotřebné tam nechali – nejhorší cigarety tam také hodili. Výsledkem bylo, že z celého náklaďáku zbyly jen tři krabice – jedna byla poslána do naší 752, druhá do Bogucharu a třetí někam jinam. Ti, kdo viděli, jak se ti parchanti hrabou ve věcech, říkali, že to zvenku vypadalo velmi nechutně.
Byl jsem v první linii. Jídlo jsme díky Bohu měli vždycky, ale cigarety jsme nikdy neměli. Prostě k nám nepřišly. Neměli jsme ani základní pláštěnky. Jednou pršelo tři dny v kuse a všichni jsme byli mokří, spali jsme mokří a stáli jsme mokří v noci ve službě.
Je třeba upozornit na další tragický problém. Velké množství mužských dobrovolníků po těchto šílených útocích naší jednotky uteklo do lesů a osad. Utekli, protože byli okamžitě vrženi do boje a navzájem se ani neznali. Říkalo se, že se teď potulují v malých skupinkách po lesích a osadách, aniž by k sobě někoho pustili. Křičeli na ně prý: "Naši, naši!!!", ale oni přesto stříleli. Jaké to bylo pro tyto lidi? Zima, hlad, bloumání po těch lesích a polích, neustálý strach, že padnou do rukou těch ukr. zrůd. Kdo za to ponese odpovědnost?
Začátkem května jsem se dozvěděl, že jeden z našich kontraktorů má za úkol sbírat takové lidi v lesích a polích v naší oblasti. (No, je to pro ně asi vedlejší úkol; kromě toho mají, myslím, hlavní úkol bojovat proti ukrajinskému dělostřelectvu v této oblasti) Dva byli sebráni na jednom z polí u Suligovky. Nakrmili je, dali jim nové uniformy, protože ty naše byly po dvou týdnech v Suligovce opotřebované, a přivezli je do Izjumu.
Ještě jedna poznámka. Na začátku května k nám přišli dva důstojníci FSB. Major a poručík. Jak se domnívám, byli z Ředitelství ozbrojených sil FSB. Nevím, jestli byli z této divize, nebo ne. Byli velmi zdvořilí. Snažil se nás velmi zdvořile odvést zpět do první linie. Řekl jsem, že nás v podstatě jen předhazují nesmyslnému zabíjení. Poručík řekl, že to všechno vědí. Řekl jsem, že jsme to nebyli jenom my, kdo odmítl šturmovat Dolgenkoje – speciální jednotky také odmítly jít do opakovaných útoků na tuto vesnici. Odpověděl, že "jsme si toho vědomi, také s nimi spolupracujeme". Řekl, že „nikoho z vás (těch, kdo odmítli) nesoudíme“. Několikrát to řekl. Pak, tuším 6. května, přišel plukovník FSB. Jeden chlapík říkal, že ho slyšel, jak říká, že ví, že jsme "jako maso, které hází do útoku po dvaceti lidech". Jen nechápu jednu věc – když to FSB ví, proč se nepřijímají žádná opatření k vymýcení této hrůzy? Nebo je to považováno za normální? Nebo je to tak, že se všichni navzájem kryjí, jak to v Rusku často bývá, jako všichni přátelé, kamarádi, příbuzní, kamarádi na pití, zloději!? Například dcera tohoto plukovníka FSB může být provdána (nebo mít vztah) za syna mého bývalého velitele divize. Smutné tohle všechno, samozřejmě.
Je třeba také poznamenat, že jsem osobně slyšel, jak jeden z instruktorů vědomě lhal dospělému muži poté, co zjistil, zda má řidičský průkaz B nebo C, protože potřeboval řidiče pro velitele divize. Dělal to proto, že nikdo nechtěl dělat řidiče, protože se často zabíjeli. Při rozhovorech s dalšími kluky z různých oblastí Ruska jsem se také dozvěděl, že mnohým z nich bylo při vojenské registraci a odvodu do armády řečeno, že nebudou sloužit na frontě, ale budou sekundovat velitelům – stát na kontrolních stanovištích, doprovázet konvoje nebo stát ve městech a vesnicích, které už obsadily naše jednotky v týlu. I když jsem věděl, že mohu být na frontě a mohu být v útočné skupině. Také některým lidem (včetně mě) bylo řečeno, že budeme na Ukrajině dva týdny/měsíce a pak nás na týden/10 dní přesunou do Ruska, abychom si odpočinuli. Ukázalo se však, že to byla lež. V naší divizi není žádná rotace. Smluvní vojáci, kteří vstoupili na Ukrajinu 24. února, jsou stále na Ukrajině a nikdy neodjeli do Ruska. Kdybychom zůstali i my, myslím, že bychom tam byli až do konce našich smluv, tedy půl roku do září.
Dobrovolníci, kteří přišli po nás, mnozí (ne-li všichni) z nich ani neprošli lékařskými prohlídkami.
Už když jsem přišel domů, pustil jsem si několik videí Igora Strelkova. Hovořil zejména o zločinné mobilizaci, která probíhala v DNR a LNR, kdy byli lidé vrháni do boje bez základního výcviku a přípravy. Říkal, že ani v prvních těžkých měsících Velké vlastenecké války to nedělali – snažili se dát lidem alespoň nějaký čas na výcvik, na seznámení... alespoň na týden! Protože pokud se to neudělá, vede to k velkým ztrátám. A to vedlo k velkým ztrátám mezi mobilizovanými v Doněcku a Luhansku, řekl Strelkov. Za takovou mobilizaci je třeba zastřelit ty z vedení, kteří to dovolili, řekl Strelkov. Řekl také, že taková "mobilizace" zabíjí zlatý fond Ruska, protože ti, kteří se neschovávali před vojenským odvodním úřadem, jsou ti nejslušnější, nejčestnější lidé. Řekl také, že takový přístup, kdy jsou lidé házeni na jatka, zabíjí chuť těchto lidí sloužit a pomáhat vlasti v budoucnu. Pokud vím, neměli jsme štěstí – dostali jsme se do nejtěžší jednotky, která je neustále házena na jatka. Je třeba poznamenat, že jsem často mluvil a viděl v Suligovce motostřelecký pluk z naší divize (252), ale se základnou ve Voroněžské oblasti v Bogucharech. Můj názor je, že tento pluk byl 2-3krát lépe připraven k boji než náš pluk. Proč tomu tak bylo? Nevím. Ztráty u tohoto pluku byly 3-4krát menší, jak jsem pochopil, než u našeho pluku. Do našeho pluku se hodilo 80 % všech dobrovolníků, protože jsme měli obrovské ztráty a byl akutní nedostatek lidí.
Také jeden velmi milý chlapík, smluvní voják z tohoto pluku (jmenuje se také Viktor), řekl, že naše dělostřelectvo v divizi skončilo. Ptal jsem se, proč má naše dělostřelectvo tak špatný výcvik? Řekl, že důvodem jsou „fotoreportáže“. Nestříleli, jen pořídili snímek a napsali, že je vše v pořádku, všechny cíle jsou úspěšně zasaženy."
Také jeden člověk z průzkumné jednotky řekl, že jednou zahlédli v oblasti Suligivky ukrajinskou houfnici, která pálila na Suligivku. Ráno si jí všimli. Uvedli přesné souřadnice. Průzkumník řekl, že - "celý den bušila na Suligovku a nezasáhla ji ani jedna rána z našeho dělostřelectva, ačkoli naše dělostřelectvo bylo velmi bohaté na výsledky". To bylo právě v těch dnech, kdy jsem byl v Suligovce. Vzpomínám si také na jeden den, kdy jsme byli celý den ostřelováni dělostřelectvem a naše dělostřelectvo celý den mlčelo. Proč to tak bylo? Nevím. Možná nikdo neměl munici. Je třeba poznamenat, že několikrát nám pomohly naše vrtulníky. Dvakrát potlačily nepřátelské minomety, které byly poměrně blízko nás (přibližně 1,5 km od pozic) a zasáhly nás, když jsme byli v Suligovce. Tento průzkumník také řekl, že jsme často neměli žádnou komunikaci a interakci mezi praporem a plukem a plukem a divizí. Pokud je to pravda, je to samozřejmě hrozné.
Zástupce velitele divize s námi jednou mluvil poté, co jsme odmítli přejít do útoku. Snažil se nás přesvědčit, abychom se vrátili na frontu a zaútočili. Víte, co mě zarazilo? Byl si jistý, že jsme všichni šli bojovat na Ukrajinu výhradně kvůli penězům, a kdyby někdo z nás dostal v Rusku víc než 120 tisíc rublů, nešli bychom sem. Co na to říct? Je ovšem smutné, když v ruské armádě jsou takoví zástupci velitelů, kteří věří, že lidé nemohou být motivováni jinak než materiálními výhodami. A chápu, že všichni vyšší důstojníci praporu, pluku a divize (kromě velitelů rot, kteří šli do útoku a byli s námi v první linii) si to mysleli. No, pravděpodobně soudí podle sebe, jak jsem pochopil. Ve skutečnosti na tom samozřejmě není nic překvapivého. To se v celé ruské společnosti děje už dlouho – drtivá většina lidí v Rusku dává na první místo materiální bohatství – byty, auta, vily, chaty, zahraniční plavby. I když jsem byl dítě, dobře si pamatuji, jací byli lidé na začátku tisíciletí – tehdy byla v Rusku jiná společnost – bylo tam mnohonásobně více laskavých, lidských a upřímných lidí. Můžete být neuvěřitelně milý, slušný, čestný, upřímný člověk, ale pokud nemáte peníze, nemáte úspěch, jste v ruské společnosti vnímán jako nic...
ČÁST ČTVRTÁ
Už několik dní před odjezdem do Ruska jsem mluvil s jedním dospělým mužem z Lipecké. Byl také dobrovolníkem, řidičem. Řekl jsem mu, že mnozí dobrovolníci nepřišli pro peníze, ale aby upřímně pomohli, přišli bojovat za ideály. Řekl lidsky: "Říkáte za ideály? No, co tady udělali s vašimi ideály? Právě jsem se vymočil na tyhle ideály...". A to je bohužel pravda. Tento muž dobře viděl, jak jsme byli vrháni do těchto šílených útoků, 20-40-60 lidí. Říkal, že se nejedná o útoky. Řekl, že v zásadě všichni chápou – že nejprve je třeba zničit palebné pozice ukrajinské armády letectvem, raketami, dělostřelectvem a pak poslat masivní pěchotní útok z různých stran na Dolgenkoje, pak bude úspěch.
Samozřejmě, že mezi námi byli i jiní lidé – byli mezi námi mazaní, vychytralí lidé, kteří přijeli jen pro peníze a pro osvědčení válečného veterána. A šli tam v domnění, že budou v bezpečí – někde v týlu, na kontrolních stanovištích. Byli tam normální, slušní lidé, kteří si ale přišli jen vydělat 300-400 tisíc měsíčně. Bylo však také mnoho těch, kteří přišli pomoci, nikoliv kvůli penězům. Je jasné, že peníze potřebuje asi téměř každý, ale pro tuto kategorii lidí byly peníze a dávky druhořadé a v mnoha ohledech nedůležité.
Bylo mi řečeno, že jeden z dobrovolníků, který byl v naší první rotě (Paša z Moskevské oblasti, který byl k nám přidělen ráno 19. dubna před útokem), který nejprve šel do útoků a pak po 2-3 útocích odmítl jít dál, konfrontoval našeho velitele. Řekl: "Proč si myslíš, že jsme jen maso? Neustále nás posíláte na smrt, ale sami neútočíte!!!". Je třeba poznamenat, že major Vašjura, který velel našemu pluku v Suligovce, od začátku neútočil. Až začátkem května začal osobně vést lidi do útoku. Vzpomínám si také, jak 20. dubna v Suligovce před řadami prohlásil, že těm, kteří odmítnou jít do útoku, ustřelí nohy. Křičel jsem na něj, že je to nehoráznost, že je to nezákonné. Nic neodpověděl a zamluvil tu střelby do nohy. Jen si myslím, že velitelé praporů by měli být tam, kde jsou jejich jednotky – pokud jde prapor do útoku, měl by velitel jít do útoku, a ne sedět v BTR nebo ve sklepě. V Suligovce s námi byla například Sachalinská motostřelecká brigáda. Na stanovišti 500 metrů od Suligovky bylo asi 40 mužů, kteří drželi obranu. Byli napadeni ukrajinskou armádou. Hlásili, že jsou napadeni. Jejich velitel praporu nasedl s 22 muži na BTR a vydal se je podpořit a zůstal s nimi v osadě dva dny. To je velitel... Když vojáci cítí, že jejich velitelé jsou s nimi, když vojáci chápou, že si jich váží a chrání je, pak bojují na život a na smrt. Co ale říct o veliteli, kterému na nás nezáleží? Obyčejní důstojníci a generálové si vždy vážili a respektovali obyčejné vojáky, protože právě obyčejní vojáci nesli všechny útrapy a těžkosti války. Žukov to chápal, Suvorov, Kutuzov, Rokossovskij a mnoho dalších důstojníků to chápalo...
Nyní je podle mého názoru velmi dobrým důstojníkem velitel doněckého praporu Vostok Alexandr Chodakovskij. Je to on, kdo dokáže inteligentně stavět útoky.
Slyšel jsem spoustu strašných věcí od těch, kteří šli do útoku po nás. Říkali, že když se jede do Dolgenkoje, leží na polích blíž k nám těla našich mrtvých. Některá se už tehdy začala rozkládat, nadýmat. Také říkali, že viděli těla našich mrtvých naskládaná na jednom z polí, některá byla přivázaná ke stromům. Pravděpodobně to byli ranění, kteří byli týráni a mučeni. Kdo se za to bude zodpovídat!? Kdo!? Říkali, že na jednom poli leželi tři dny naši ranění a nikdo je nemohl odvézt. Ani průzkum je neodvezl. Pak slyšeli, jak v noci po tom poli chodí banderovci a křičí - "Rusové se vzdávají!" a byly slyšet jednotlivé výstřely. Pokud vím, stříleli po zraněných.
Taky se povídalo, že jednou naši viděli několik našich zajatých, které banderovci vedli přes pole. Naši kluci se rozhodli všechny zasáhnout pomocí ATGM – naše kluky i Ukrajince – aby zabránili zajetí a mučení našich kluků. Podle mého názoru měli pravdu – lepší zemřít hned, než trpět hodiny a dny v rukou těchto zrůd.
Je třeba poznamenat, že i přes hrůzu a šílenství našich útoků v pluku 752 nakonec zůstalo 10-20 % dobrovolníků. Můj názor je, že jsou to velmi silní, stateční a odvážní lidé. Zářným příkladem je náš starší praporčík Vladimír (z 1. roty) - zúčastnil se všech útoků (myslím, že se jich zúčastnil 5) a nebyl zraněn. A to je mu 42 let a není sportovec, má značnou nadváhu. Alespoň byl, když jsem ho viděl naposledy. Můj názor je, že takoví lidé jsou skuteční muži a je velmi smutné, že jsou takto zneužíváni a posíláni do nesmyslných útoků.
Obecně je třeba poznamenat, že navzdory všemu bylo v Západním vojenském okruhu i ve Východním vojenském okruhu, mnoho lidí, kteří měli bojového ducha a odhodlání a touhu bojovat až do konce. Byla tu touha a připravenost rozdrtit tu banderovskou verbež. To je fakt.
Chápu, že je to válka a ztráty jsou nevyhnutelné, byl jsem připraven jít do útoků, ale když tam byl smysl v těchto útocích, když ano – jednotka by ztratila 20-40 % personálu zabitých a zraněných v boji, ale dostala by se na určenou linii, jak to bylo původně v silách této jednotky!!! Nebyly bychom hozeni na frontu, kterou nebylo možné vzít a vědělo se to předem!!! Chápu, když po úspěšném, ale obtížném útoku dostane jednotka se spoustou nezkušených nováčků několik dní (nebo dokonce týden) na odpočinek, aby se zotavila, místo aby byla další den (nebo dva) vržena zpět do útoku...
O jednom takovém incidentu jsem se také dozvěděl. Osm vrtulníků dostalo rozkaz zasáhnout nepřátelské pozice. Z osmi vrtulníků vzlétly pouze dva. Ostatní byly buď porouchané, nebo neměly palivo. Z těchto dvou vrtulníků byl úspěšný pouze jeden. Ne všechny cíle byly zasaženy. Nebo spíše 80 % cílů nebylo zasaženo. Ale velitel této operace hlásil svým nadřízeným, že vše bylo v pořádku, všechny cíle byly zasaženy. Nevím, jestli je to pravda, nebo ne. Myslím, že ano. A chápu, jak dochází k tak obrovským ztrátám na mužích a vybavení. Víte jak? Nadřízený velitel si myslí, že když jsou všechny cíle zasaženy, může poslat například pěchotu a tanky do útoku. Výsledkem je, že pěchota a tanky jdou a všichni dostanou zásah ze všeho, co tam pořád je.
Pokud vím, Východní vojenský okruh je několikanásobně organizovanější a připravenější než Západní vojenský okruh. Jejich ztráty u Kyjeva a Černihova byly mnohonásobně menší než u Západního vojenského okruhu u Charkova a Izjumu. Tak jsem to pochopil. Pokud vím, mají také mnohem více vybavení. Proč je mezi oběma vojenskými okruhy takový rozdíl ve schopnosti bojovat – to nevím.
I když na druhou stranu – mluvil jsem s různými lidmi. Významné ztráty má také Východní vojenský okruh. Jsou také vystaveni útokům. Ale myslím, že tam ty útoky nejsou tak šílené a beznadějné jako v pluku 752.
ČÁST PÁTÁ
Jeden z našich chlapů v Izjumu zaslechl, jak se má rozhodnout o našem osudu. Zaslechl, jak jeden z důstojníků FSB cosi říká ostatním policistům. Říkal, že se zvažuje několik možností – kromě toho, že by porušili smlouvu a poslali nás do Ruska, chtěli, aby někteří z nás natáčeli na Tik Toku, aby natočili, jak jsou dobrovolníci ve válce v pohodě, aby jeli noví dobrovolníci. Také nám jeden plukovník FSB „nabídl“, že nás v noci vezme ven a pět z nás zastřelí, aby ostatní souhlasili s útoky. Jeden z důstojníků FSB řekl, že na velitelství se prý na plukovníka dívali vykulenýma očima a říkali si: "Zbláznil se? Obecně bylo téma střelby stále ve vzduchu a mnozí z nás se ho velmi obávali. Kromě majora Vašjury, který v Suligovce prohlásil, že bude střílet na nohy těch, kteří odmítnou jít do útoku, zástupce velitele našeho pluku (752) už v Izjumu střílel z kulometu na zem vedle nohou těch, kteří odmítli jít do útoku. V té době jich tam bylo už 30. Předtím odebral zbraně těm, kteří je měli. Je však třeba poznamenat, že mnozí z nás naopak říkali: "Ať střílejí! - Je lepší umřít rovnou tady, aspoň dají příbuzným normální tělo na důstojný pohřeb. Je to lepší, než se nechat roztrhat minami a shnít na poli, nebo (což je horší) se nechat zranit od těch šmejdů."
Je třeba také poznamenat, že ti, kdo bojovali v druhé čečenské válce a v Sýrii, říkají, že ve srovnání s Ukrajinou je to dětská hra. Na Ukrajině je to desetkrát těžší.
8. května jsme ráno odjeli do Ruska. Odpoledne jsme už byli na místě. Naše smlouvy byly ukončeny.
Už ve Valujkách k nám 8. května večer přišel muž, řidič nákladního auta s pohonnými hmotami z Centrálního vojenského okruhu, přidělený k 3. motostřelecké divizi. Uvedl, že v divizi nejsou žádné cisterny, a proto do této divize přidělili mnoho řidičů cisteren. Ptal jsem se, jestli na začátku války z té divize prostě vyřadili cisterny. Odpověděl, že ne, a že oni původně ani nebyli pracovníky této divize. Také jsem si tehdy říkal – jak je možné, že v divizi, která stojí 20-40 km od hranic, nejsou žádné funkční cisterny!? Jak je to možné? Tento muž byl velmi dobrý člověk. Velmi odvážný. Měli také velké ztráty. Říkal, že když stojí 2 týdny v Izjumu (pak se vracejí na pár dní do Ruska pro palivo), tak jsou často zasypáni grady a Točkami. Říkal, že jezdí v kolonách po 20-40 autech a není tam žádné krytí. Stalo se, že byli zasypáni grady přímo na silnici. Za vlastní peníze si koupili vysílačky a komunikovali. Jakmile je na silnici zasáhly grady, všichni se začali rychle rozcházet. Teprve po 20 kilometrech se všichni díky vysílačkám opět sešli. V té době byly zasaženy 2 cisterny s benzinem. Řekl nám, že nedávno od donbaské domobrany převzali BTR bez kol. Kompletně ho opravili a teď poprvé ráno 9. května s nimi pojede BTR (už jejich BTR) jako krytí. Možná najdou ještě jedno nebo dvě nebo tři BTR někde jinde).
Když jsem byl na Ukrajině, několik lidí z armády mi v rozhovoru řeklo, že plánují obsadit Ukrajinu za 4 (!) dny. Co na to říct? "Geniální", ti, kteří něco takového naplánovali. Pokud, jak se říká, podle různých odhadů vstoupilo na Ukrajinu zpočátku asi 220 tisíc našich vojáků, bylo to příliš málo na bleskovou porážku ukrajinské armády a obsazení Kyjeva, jihovýchodu Ukrajiny a její centrální části. Podle mého názoru k tomu bylo zapotřebí minimálně 600 tisíc vycvičených vojáků. Pak by se to všechno mohlo +/- vyřešit, ale bohužel to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Kvůli tomu, že se na realizaci tohoto původního plánu podílelo katastrofálně málo lidí – měli jsme na začátku války tak velké ztráty. Tyto ztráty naše úřady skrývají, jak mnozí říkají. A často umírali ti nejlepší, nebojácní a nejpřipravenější. Koneckonců, kdo normálně chodí na samém čelu útočné skupiny, kolony? Velitelé a nejlépe vycvičení a nejsilnější bojovníci.
Víte, co je ještě velmi, velmi děsivé? Že na ruských federálních kanálech říkají, že na frontě je vše v pořádku, že speciální operace probíhá podle plánu. Můj názor je, že se často jedná o zákeřnou, nestoudnou a podlou lež!!! Ne všechno jde podle plánu!!! Kvůli těmto neustálým lžím už nevěřím ani slovu, které všechny tyto kreatury ve federálních médiích říkají. Také už nevěřím jedinému oficiálnímu prohlášení ruských úřadů. Ne Peskovovi nebo jiným figurkám.
Obecně si myslím, že jakákoli kritika moci byla v Rusku zcela zničena. Můj názor je, že to není normální a je to velmi špatné. Je třeba kritizovat úřady, protože kritika ukazuje úřadům a celé společnosti existující chyby a nedostatky! V Rusku se však kritika úřadů nekoná.
Kdo se bude zodpovídat za tisíce našich vojáků zabitých a zraněných v bojích na Ukrajině! Kdo se bude zodpovídat za stovky mučených kluků v zajetí?! Kdo!? Kdo se bude zodpovídat za to, že nás uvrhl do šílených, zbytečných, sebevražedných útoků?!? Kdo!?
Podle mého názoru, kdyby Rusko mělo generály jako Žukov, Surov, Rokossovskij, Kutuzov, všechno by bylo jinak. Každý normální důstojník si váží a cení obyčejných vojáků, protože chápe, že všechna vítězství v každé válce stojí na jejich bedrech, na jejich životech, zdraví, obětavosti, úsilí.
Co se týče této války, je to na samostatnou diskusi, zda měla být zahájena, nebo ne. Válka je vždy hrozná a vždy by se jí mělo vyhýbat. Ale to, že ukrajinská armáda 8 let ostřelovala civilní obyvatelstvo Donbasu, je podle mého názoru stoprocentní fakt. Stejně jako skutečnost, že ukr. armáda mohla skutečně přejít do ofenzívy v Donbasu a na Krymu. Podle mého názoru je také pravda, že USA mohly u Charkova rozmístit jaderné rakety, které by do Moskvy doletěly za 5-7 minut. Použití jaderných zbraní na mírová města není pro USA novinkou. Můžeme si připomenout Hirošimu a Nagasaki.
Ale kromě toho všeho je třeba poznamenat, že na Ukrajině bylo opravdu mnoho zlých, krutých a hloupých lidí, kteří nedokážou spojit dvě slova bez nadávek (pokud se jim ovšem dá říkat lidé), kteří nenáviděli Rusy a říkali, že by měli být zabiti ještě před zahájením speciální operace. A myšlenky banderovců a nacismu byly na Ukrajině také velmi silné. Obecně lze říci, že oficiální ukrajinské orgány od jara 2014 neustále tvrdily, že Ukrajina je ve válce s Ruskem. A celá ukrajinská politika byla probanderovská a zaměřená na zničení všeho ruského na Ukrajině – jazyka, kultury, lidí, kteří byli Rusku dobří. Také si myslím, že způsob, jakým jsou naši zajatci a ranění zesměšňováni, mrzačeni a zabíjeni, je něco, čeho jsou schopni jen šmejdi a ne lidé. Takoví by měli být odstraněni. To je můj názor. Proto jsem šel do téhle války, a proto jsem i teď připraven pokračovat v boji a ničení těch šmejdů. Jen samozřejmě ne pod stejným velením, jaké jsme měli my.
Je třeba poznamenat, že na Ukrajině, stejně jako v každé jiné zemi, je mnoho dobrých, laskavých, mírumilovných lidí, kteří mají daleko k politice, kteří chtějí jen pokojně, šťastně žít. Od roku 2014 sleduji na YouTube ukrajinského politika, blogera a novináře Anatolije Šariju a novinářku Olesju Medveděvovou. Proto jsem i bez pobytu na Ukrajině docela dobře věděl, co se tam děje. Obecně zastávám názor, že všechny války vznikají proto, že lidé (lidstvo obecně) ztrácejí svou lidskost – stávají se zlými, podlými, zákeřnými, podlými. Také si myslím, že za současnou válku a vůbec situaci ve světě nesou velkou vinu moderní média – protože velmi často lžou a říkají to, co mocným tohoto světa prospívá – a kvůli tomu se v tomto životě děje mnoho tragédií.
Můj názor je, že Anatolij Šarij a Olesja Medveděvová mohou být považováni za zlatý standard novinářů – vždy podávají jakékoli informace objektivně a úplně a jako lidé jsou neuvěřitelně milí, bystří a upřímní.
Velmi si přeji, aby si tento článek přečetlo co nejvíce lidí, aby se dozvěděli o skutečné situaci na frontě. A velmi si přeji, aby si tento článek přečetl osobně vrchní velitel – Vladimir Putin. Pokusím se kontaktovat redakci Komsomolské pravdy. Možná ji zveřejní. Ne, zkusím se obrátit na zahraniční publikace, třeba to zveřejní. Lidé potřebují znát pravdu...
Přemýšlel jsem o tom, že půjdu do prezidentské administrativy, k řediteli FSB, na vojenskou prokuraturu, ale už před válkou jsem se setkal s našimi orgány činnými v trestním řízení. Nevěřím jim a nevěřím, že něco vyřeší podle zákona, podle spravedlnosti. Nikoho nic nezajímá...
Vše, co jsem napsal, jsem napsal upřímně. Buď jsem to viděl na vlastní oči, nebo mi to řekli očití svědci některých událostí...
Doufám, že naše "statečné" orgány činné v trestním řízení proti mně nezahájí žádné trestní řízení – neprozradil jsem žádná tajemství a místa pobytu našich vojáků. A od přelomu dubna a května, kdy jsem byl na Ukrajině, uplynul více než týden – operační místa našich jednotek se již změnila. A to, že v naší armádě na frontě probíhá zločinný diletantismus – to už vědí i v ukr. armádě – průzkumníci říkali, že slyšeli v rádiových odposleších, jak ukr. armáda posměšně říká "to je ta vychvalovaná ruská armáda?".
Nabízí se také velká otázka, na co se naše politické vedení země a naše armáda připravovaly celých těch 8 let od roku 2014? K čemu? Že naši armádu budou na Ukrajině vítat květinami, solí a chlebem!?
Můj názor je, že tato válka mohla být v mnoha ohledech vyhrána pouze špičkovými údery dronů, kdybychom jich měli 1-2-3 tisíce, a nedošlo by k tak obrovským ztrátám."

[Makovica]

Dal som prve tri casti, potrebujem pauzu

[outback]

Rozesmála mne zmínka o čokoládě Rošen...