Tak já konečně taky sepíšu svoje začátky. Jen to oproti jiným vezmu asi trochu nevšedně - začnu v útlém věku a budu spíš zmiňovat, co jsem kdy řídil, než co jsem kdy vlastnil, protože toho moc nebylo a už vůbec ne zajímavýho. Už ani nevím, co bylo dřív, jestli řízení techniky "JZD" nebo našeho rodinného povozu... Ale měl jsem štěstí jak na tátu (teda rodiče celkově
) tak na strýce, alespoň tedy co se řízení týče.
Už jako malej jsem měl možnost díky strýci co pracoval u zemědělců vyzkoušet různý LIAZky a už ani nevím jak se všechny tyhle náklaďáky jmenovaly, ať už to mělo korbu nebo cisternu, traktory, kombajny, jeřáby... a nejen řízení, ale i sledovat ten proces kolem žní, zemědělství, i s mlíkem jezdil. Neskutečně mě bavilo sledovat co všechno se kolem toho děje. Jak kombajn seče, jak to lítá do korby, jak to sypeme u sýpek přes takový rošt na zemi, kterým by mi skoro propadla noha, jak jsem byl malej, ale obilí bylo takový množství, že i na tom roštu tvořilo kopu než se stihlo prosypat. Díky tomu jsem chápal, že musíme ráno nastartovat a natlakovat brzdy, že to neni jenom aby se nám zvedla sedačka a srandovně pružila. Že musim zatáčet volantem ne když mi zatáčka zmizí pod hranou okna (byl jsem malej), ale až když je oblouk pod náma. Abych neřezal protisměr nebo nejel škarpou. K čemu je ten špunt na zemi u pedálů (motorová brzda), a k čemu je tahleta páčka (želva/zajíc)... a tak dál. Tohle jsem mohl, dokud jsem se vešel mezi strejdovo pupek a metrovej volant těch strojů.
Taky si pamatuju, že mi jednou svěřil jeřáb. Nic velkýho, ale pro asi osmiletýho kluka pořád jeřáb. Přendavali jsme nějakou budku a on potřeboval držet popruhy aby nasadil hák, tak jsem byl za pákama, ukazoval mi kam potřebuje a já hejbal. Nakonec jsem to i zvedal, on to korigoval ze země a jen finální usazení provedl on. Že jsem mu vždycky pomáhal ukotvit hák na nárazník než se jelo, to byla už rutina, ale tohle bylo navíc.
Tohle byly skvělý roky na vesnici pro městskýho kluka. Jen teda tím, že jsem pořád byl městskej kluk, nikdy jsem na vesnici neměl motorku. První motorku jsem řídil až když jsem si dělal papíry teď asi tři roky zpět.
To byla historie zemědělských strojů, kterou jsem nechtěl opomenout. A teď k těm osobním autům. V podstatě stejně, co jsem přes volant viděl na silnici, táta mě vždycky vzal na sebe a točil jsem volantem kdykoliv byla příležitost - když se jelo k známým nebo příbuzným přes nějakou polní cestu horší než 3. třídy... až jednou, ani nevím kolik mi bylo, si vystoupil a že prej už se tam oba nevejdem a na pedály dosáhnu.
nevím už, kolik mi bylo, ale poprvý jsem řídil auto celý sám. Jo, asi se nejelo ani víc než 20 km/h a musel jsem se vyhýbat dírám/kalužím na tý polňačce,... ale zas jako malej kluk jsem z toho byl celej mimo.
Postupně se tohle stávalo "standardem" a když jsme byli někde na vesnici nebo třeba na hřitově, kde se parkovalo kus od brány, resp. cesta byla úzká a na konci se otáčelo, táta mi vždycky dal klíčky a "přijeď s autem"
Samozřejmě jen na místech bez provozu... ale každá minuta za volantem byla něco, za co jsem byl vždycky vděčnej
Tyhle dětský začátky byly s naším milovaným rodinným povozem z roku 87, Opel Omega, 2.0l manuál. Omegu ("B"), novější, s třílitrem a automatem jsme bohužel neměli, ale znal jsem ji od našeho německého známého, párkrát se vezl a představoval si, jak si ji také jednou koupíme
S naší Omegou jsme procestovali spoustu dovolených když jsem byl ještě prcek, myslím že ve Francii jsme s ní zažili nehodu když nám nedali přednost, já tehdy malej špunt a prej se vzadu nemuselo poutat, jsem opřený o přední sedačky uprostřed propadl dopředu a udělal si bouli na hlavě o ruční brzdu
Když jsem si udělal řidičák a začal s ní konečně legálně jezdit sám, bylo to nejlepší auto který jsem si mohl přát.
Mělo asi 85 kW a když člověk chtěl, i přes svou nezanedbatelnou hmotnost jelo. Zadní náhon, motor vpředu, bez ABS, takže v zimě velká paráda
kdykoliv mi to prošlo, půjčil jsem si od táty naši Omegu a jel někam driftovat. Dost často s kamarády, kteří to tak v ruce neměli a nechápali, proč jim to nejde, vždyť to je tak jednoduchý... ono tedy imho i bylo, to auto bylo dlouhý jak tejden před výplatou a krásně čitelný. No, naštěstí se to vždy obešlo bez jakýchkoliv šrámů. Ono ani na mokru nebylo těžký si s tím hrát.
Omegu jsme s tátou i sami servisovali, tedy alespoň co se běžné údržby týče... oleje, brzdy, výměna zimní/letní pneu,... A asi i díky tomu jsem si zvykl se o auto starat sám. Nedávno jsme se bavili, a táta mi říká "já se divim, že se nebojíš se do toho pustit, jseš dobrej že si ty věci dokážeš zjistit a pak i provést" a já mu říkám "vždyť jsi mě to naučil ty!"
Omega ale jednou musela dosloužit... tedy spíš začala dosluhovat. Občas nestartovala, občas nechtěla jet, rezla, ... , a protože jsme prd věděli, jeli jsme do ÁÁÁček, podívat se co maj a co nám za Omegu daj. Našli jsme tam docela hezký Mondeo II a za naši Omegu nám slevili 10 klacků. Zlí jazykové tvrdili, že nás s Mondeem stejně natáhli, ale do dnešního dne jezdí a nebylo třeba dělat žádnou zásadní opravu. Oproti Omeze to byl trochu větší luxus, ač ani Omega na tom nebyla špatně, na obyčejný auto i docela dobrej podvozek a jízdní vlastnosti, ale už to nikdy nebylo ono.
Ještě zmíním na co si vzpomenu, co jsem řídil před autoškolou - naštěstí podobné smýšlení jako můj táta měl i o 10 let starší brácha, i někteří kamarádi, tak jsem měl možnost ještě před autoškolou provětrat bratrův služební vůz Š. Roomster (ten maj teď odkoupenej naši), kamarádovo Fávo a Ford Fiesta... A ještě vlastně Ladu Nivu, tu jsme si s kamarádem půjčili od jeho dědy. Ten jak ji opečovával, a u řeky zrovna stavěli nějakej novej mostík, tak to tam bylo od techniky rozježděný. Já tam přijel, a povídam kamarádovi: "Hele, fakt jedem dál? To ta Niva zvládne?" "To si vezme..." "I to bahno co je tady?" (Vyjetý koleje od bagru.) "To si vezme..." Tak jo, redukce cvak. Uzávěrka cvak. No, vzala
Jen jsme si pak ještě hráli na detailing, aby dědu nekleplo.
Moje první vlastní auto byla Alfa Romeo 156 2,5 V6, co jsem koupil za 15 klacků od kámoše z garáže, kde asi dva roky stála. Sice na tom bylo dalších 15 tisíc práce... Nikdy jsem neřídil nic, co by se tak ochotně vrhalo do zatáček a chtělo další a další a motor točit a točit. Na druhou stranu, moc jsem toho neřídil. Ale Alfu jsem pořídil už po věkovém limitu, navíc jsem jí ani zdaleka nedal tolik péče, kolik by potřebovala, rezla a motor by zasloužil generálku... nakonec jsem ji prodal za směšný peníze s fouklym těsněním nějakýmu nadšenci, kterej sliboval, že jí ještě dá péči, ale nebyl pak schopnej poslat ani fotku, tak kdo ví. A za letní sadu kol co jsem prodával zvlášť inkasoval víc než za celý auto. Jsem ale hrozně rád, že jsem ji měl, byla skvělá, i když to byla náladová italka.
To už jsem ale měl Outbacka a jeho příběh znáte
A až včil se dozvím tu krásnou pravdu, tak vznosný název studia to je 
Onehdá jsem nad podobným přemýšlel, 
