Skandinávie 2020

[Cliffer]

Ano, bylo to náročné. Ject 70 km dva dny

[Jechy]

Ale teď je to velmi silná a nezapomenutelná vzpomínka

[podvlada]

Report

Zapomněl jsem si odložit příspěvek hned na začátku, abych tam mohl udělat soupis jako po Ukrajině minulý rok, tak to holt bude zapadlý tady, v půlce tématu Bude to přibývat postupně, je toho moc. A fotky bohužel taky nejsou komplet, tedy moje galerie. Něco je zrcadlovka, něco můj mobil, abychom prošli Alči mobil, k tomu jsme se ještě nedostali, má 1300 fotek, no kdo to má probírat.

Moje fotky jsou tady, najednou.
Když zapnete informace o fotce, je tam i datum, který odpovídá číslům dnů níže: 1. den = 1. 8., 15. den = 15. 8. atd.

Na začátek patří velký dík Tadeášovi a Elišce, že to tak hezky naplánovali, a že se mnou a Alčou měli dostatek trpělivosti a nervů Pak Alče, že měla trpělivost se mnou, a taky za to, že tak hezky a poctivě psala deníček, ze kterého teď můžu opisovat.

Oproti minulému roku mi vůbec nedošlo, že už vlastně máme jet. Minulý rok bylo potřeba spoustu věcí vyřešit, opravit, vše bylo dost na těsno... a letos? Vše fungovalo, stačilo si jen sbalit. Navíc jsme i trefili asi 14denní okno, kdy byly otevřené Norské hranice i pro nás.


Den 1

Vstáváme v 6:00. Je to tak, 6 hodin může být i ráno. Naštěstí jsme si vše, co budeme potřebovat s sebou, připravili a sbalili předem, takže zbývá to jen nastrkat do auta. Praktikujeme tetris, snažíme se vše uspořádat tak, abychom měli potřebné věci po ruce, což se ukáže jako marná snaha, protože nakonec vždy potřebujete zrovna to, co je dole. V 8:30 vyrážíme za Tadem a Eliškou do Prahy, abychom se o hodinu později potkali u Globusu na Zličíně, nakoupit ještě nějaké společné zásoby. Směrem na sever tedy definitivně vyrážíme až v poledne.

Cesta utíká rychle, teploměr ukazuje 35 °C, nás chladí Birelly z ledničky a auta (se kterými to sem tam valíme 170 km/h na německé dálnici) chladíme občasnými přestávkami na protažení končetin. Projíždíme Hamburkem, kde nás fascinuje velikost přístavu, kontejnerového překladiště a vůbec všechna ta technika kolem. A výška mostu Köhlbrandbrücke. Tunelem podjíždíme Labe.

Dánské hranice přejíždíme asi až v 11 večer. Tady nás čeká vlastně poslední covidová kontrola. Projíždíme velkým pártystanem, Tad první, já za ním. Tad už odjíždí, jiný další celník/policajt/voják jde k našemu okénku a ptá se, kam máme namířeno. "Norway", odpovídám. Jestli prý trajektem, ano, trajektem, máme rezervaci? Odpovídám: "Vidíte to auto před námi? Tam je naše rezervace." Z hlaholu policajta na kolegyni která kontrolovala Tada chápu, že se asi ptá, jestli měli rezervaci, ona že neví, ... no, nevadí, tak šťastnou cestu. Až přijedeme do Norska, překvapí nás, že vůbec nikoho nezajímáme...

Dánskem ještě chvíli jedeme, než najdeme místo na přespání. Správně by se nemělo spát jen tak kde se člověku zlíbí, na druhou stranu vycházejí turistům vstříc a na webu jde dohledat oficiální mapa s různými místy na přespání, od travnatého plácku, přes provizorní přístřešky až po zázemí pro karavany. Tak jeden takový plácek nacházíme, využíváme a v 0:30 si užíváme první noc výletu.


Den 2

Ráno raději svižně sbalíme stany a na snídani popojíždíme o kus jinam, protože kempplácek, na který jsme zajeli i s auty asi není zamýšlen jako drive-in, což jde s našimi auty těžko poznat... Ještě pořád konzumujeme jídlo, co jsme nafasovali od rodin na cestu, teď je to bábovka.

Vyrážíme do Ribe, dánského města, kde jak později zjišťujeme žila česká princezna, následně dánská královna Dagmar. Cestou je nám jasné, že červená cihla je tu etalonem designu, takže z toho staví úplně všechno. V Ribe si dáme pěší okruh kolem historického centra, do kterého přicházíme akorát v poledne, na zvonkohru. Na konci trasy obcházíme zbytky hradu Riberhus. Vzhledem k tomu, že je město postaveno u řeky, která nemá valný tok a připomíná tak spíše zátoku, přišli jsme i na alternativní původ pojmenování města. Toho času ještě princezna Dagmar měla jistě silný přízvuk připomínající moravský, a když do města poprvé přicestovala, prohlásila: "Smrdí vám to tu po rybé". Naznačovala by to i její socha vztyčená u zbytků hradu jež hledí v dáli a rukou si vytváří stín, my však věříme, že původně si držela nos.

Po sváče vyrážíme dále. Z hlavní silnice odbočujeme a kocháme se krajinou, která připomíná spíše horskou než přímořskou - jehličnaté lesy a louky. Cílem je pláž, ale ještě než k ní dorazíme, už na v podstatě písečném podloží objevujeme opevnění, bunkry... vyrážíme na výzvedy. Nemáme s sebou Jechyho, což nás sice celý výlet mrzelo, ale teď jsme alespoň rádi, že nás v písku nebrzdí svým neustálým zapadáváním a tak pískem proplouváme bez obtíží kam se nám zamane. Procházíme okolí bunkrů, nacházíme tady spoustu vystřílené cvičné - expanzní munice a taky zajímavé kusy hornin, tedy kameny, ale takové, že vypadají, jako by byly přetaveny. Cestou zpět na silnici se snažíme zahrabat, ale fakt to nejde, ty naše auta jsou prostě moc dobrý a tak tedy pokračujeme k pláži

Pláž jako drive-in funguje (narozdíl od overnatning plácků). Tadeáš s Eliškou statečně berou plavky a že prý bude koupačka. Mně a Alče se moc nechce, ono na tý rovině i docela fouká, a příležitostí bude jistě ještě dost. (Jo, to fakt bude.) Sbírání Viking Experience bodů tedy odkládáme. Jak můžete vidět na videu v albu s fotkami, každý (z těch dvou) se s tím popasoval po svém. Nakonec Eliška skončila na krásném druhém místě, zato Tadeáš až předposlední. Nakonec jsme to měli jen tak tak, ve chvíli, kdy po usušení a svačince usedáme do aut začíná pršet.

Další zastávka je u přehrady Filsø. Na protažení končetin dobrý, ale jinak je to jen voda, který ještě uvidíme dost. Pobavila nás zmínka o dodržování rozestupů na roztažená křídla orla, nebo co za dravce to bylo.

Míříme už směrem na trajekt. Cesta se různě klikatí při pobřeží a okolí je tvořeno členitými kopečky porostlýmí trávou, mezi kterými (no vlastně i na kterých) jsou různě náhodně poházené domky. To ostatně uvidíme i v Norsku jako běžný způsob osidlování nejen pobřeží, ale i menších vnitrozemských obcí. Asi prostě hodili šutrem, pak nechali někoho dalšího hodit tím samým šutrem dál, a když už si řekli "dost bylo házení šutrem", postavili tam dům.

Stavíme ještě u Staby Kirke, kostela se hřbitovem. Jakkoliv to může působit morbidně, vyfotit jsme si to museli, ve vší úctě. Kostel i okolí pěkné a udržované, náhrobky každý jiný, unikátní... svým způsobem opravdu pěkné místo.

Trajekt do Kristiansandu nám jede ve 23:30, na místě jsme raději avizovanou hodinu předem, ale stejně se ještě dlouho nic neděje. V budce nám zkontrolují pas, ani nechtějí vidět rezervaci, asi podle RZ nás už mají vyhledané a to je vše. Počkali jsme tedy než se trajekt vyprázdní a nalodili se kamsi do útrob. Bereme batoh s věcmi co bychom mohli potřebovat na palubě, abychom se 3h nenudili, protože do auta nebude přístup. Zabereme místo k sezení, sedačky jsou pohodlné a sklápěcí. Přesto, že jde o hůře vybavený trajekt, než máme cestou zpět, pořád tady nechybí restaurace, Starbucks, dokonce i duty-free shop. Koukneme i na venkovní palubu, kde je ale prd vidět, protože je tma, co ale vidíme je obrovská vodní tříšť za námi od lodních šroubů - děsivé a fascinující.

Kapitán oznamuje, že cestou není moc dobré počasí, pojedeme cik-cak a trochu to protáhneme, asi o 1/4 hodiny. Sem tam usneme, občas nás probudí náhlé zhoupnutí a tříštící se padající nádobí v restauraci, případně z ničeho nic silné rány a vibrace celé lodi, jak kdybychom přejeli stádo velryb.

Připlouváme ve 2:30 do Kristiansandu a tankujeme. Překvapuje nás docela levný benzín, cca 32 Kč, ještě že jsme netankovali před vyplutím v Dánsku, kde měli ceny už výrazně vyšší, natažené. Na východě je vidět, že slunce brzy vyleze. Potkáváme první značku "Pozor losi". Hledáme po dlouhém dni místo na spaní, nedaří se, nakonec kempíme hned u silnice. Do spacáku lezeme ve 4:30.


Den 3

Vstáváme v 9, což je celkem málo, po předchozím dni. Ale chvátáme, abychom stihli ještě jeden deadline, a to trajekt do Forsandu, který jede v 15:30 poslední. Začíná to konečně vypadat jako v Norsku - jezera, horská příroda... a drahý benzín. Ten v Kristiansandu byl asi jen jako dárek na uvítanou. Sjíždíme z hlavní na vedlejší, užší, horší, horskou cestu. Domky tu mají dřevěné a na střeše jim roste tráva s mechem. Po chvíli je cesta ještě více úzká, horší a horská. Klikatí se, a vyhnout s protijedoucími auty jde jen na k tomu určených místech. Skoro všichni tu ale jezdí hezky ohleduplně, takže nikdo nemusí nikde couvat.

Serpentin je tu plno, tunelů taky, a někdy to dokonce spojili a vytvořili tunel, který jako serpentina podjíždí sám sebe. Na pár kilometrech klesáme o 900 metrů, na trajekt to máme jen tak tak. Bohužel potkáváme naprostýho ignoranta, kterej nás ani na jednom z mnoha míst nehodlá pustit a jede si dál svým výletně-kochacím tempem, div místy necouváme zpět do kopce. Přijíždíme k trajektu o minutu pozdě, naštěstí má ale taky zpozdění. Od místních se však dozvídáme, že nás asi nevezmou, že je jen pro místní. Nechápeme situaci, ptáme se dál, no prý že tenhle je levnější jen pro místní a turisty neberou, ale můžeme se zkusit zeptat až přijede. Norsko je sice přátelská země, ale pravidla jsou pravidla a tak nám trajektorista (fakt nevím, jak těm pikolíkům co organizujou auta říkat?) říká jasné a stručné "No." V přilehlém informačním centru se tedy ptáme, jak to je s trajektem, kdy jede a za kolik. Dozvídáme se, že jich ještě pár jede a tenhle nebyl poslední, a taky cenu, která je asi desetinásobkem toho co pro místní, za což si klidně můžeme natankovat plnou a objet to. Ono totiž tenhle fjord je dost turistickej a tak na tom samozřejmě chtěj vydělat. Ani neztratíme moc času, protože trajekt je zároveň výletní - ostatně proplouvá pod Preikestolenem.

Po první (a ne poslední) změně plánů se tedy obracíme, volíme objížďku a náhradní výlet. Venku je asi 11 °C, dost fouká (no to si ještě povíme, jak to taky umí foukat) a tak se snažíme nabalit. Jdeme přes hráz jezera s krásně čistou vodou, což je tady vlastně standard, za celou dobu jsem neviděl špinavou vodu. Vyhopkáme na blízký kopeček ze kterého máme krásný výhled do okolí. Horská krajina, ovce, jezera, vodopády, elektrické dráty. Takhle vypadá vlastně většina Norska.

Při hledání místa na spaní tam, kde právě jsme, zjišťujeme, že země je dost podmáčená (chtělo by to střešní stan). Ono vlastně celý Norsko je takový podmáčený. Hledáme, kde to je nejmíň podmáčený. Sjíždíme auty kousek níž na plácek, kde už stojí dvě obytný dodávky. Místa tu je ale dost, tak se ptáme, jestli nebudeme vadit, mladý pár co vylezl z jedné nás ujišťuje, že to je v pohodě, že ostatně ta druhá dodávka se prej ani neptala, když u nich zastavili. Provedeme rychlou asanaci od ovčích bobků a stavíme stany. Při vaření večeře nás přijde navštívit stádečko ovcí, podívat se co vaříme a doplnit počet ovčích bobků na standardní hodnotu. Taky je děsně zajímaly kolíky od stanu. Teda zejména to, jak chutnaj. Jídlo jdeme sníst do aut, kde nejsou ovce a nefouká. V půl desáté večer si uvědomujeme, kolik je ještě světla. Trochu se hneme svižnou procházkou po okolí, abychom nelezli do spacáků studení, a jdeme spát.


Intermezzo

Zapomněl jsem zmínit, že snad všechno v Norsku funguje na karty. Za celou dobu jsem neviděl jedinou jejich minci nebo bankovku. I proto jsme mohli tankovat ve 2 ráno po příjezdu trajektem, protože benzínky mají běžně samoobslužný terminál. Kdybyste v horách zabloudili a našli boudu s babičkou, co prodává borůvky, bude tam mít terminál. A bude umět anglicky. Jediné místo, kde to nešlo kartou, bylo jedno placené parkoviště poblíž Innerdalenu, kde to fungovalo "postaru" - měli tam papírky k vyplnění (jméno, adresa, RZ auta), obálku, do které vložíte papírek a poplatek za parking, následně vhodíte do schránky. Jinak ale i placené "staré" cesty měly závoru a terminál. Pípnete kartu, závora se zvedne a jedeme...


Den 4

Noc i v chladnu dobrý. Jen nás ráno (snad už v 6) probudily ovce, které zapomněly, jak chutnají stanové kolíky. Snažím se je zahnat ("huš ty jedna blbá ovce"), ale moc to nepomáhá. Naštěstí už zjistily, že kolíky nejsou nic moc, tak zas jdou dál. Po snídani vyrážíme na pěší výlet k jezeru Langavatn. Nejdřív se jde po cestě, , pak horší cestě, pak už jen po pěšině blízko vody (podmáčené a bahno), a nakonec je pár metrů i jen po kamenech ve vodě vedle skály, zajímavé zpestření Sem tam mineme vodopád. Na konci cesty je červená dřevěná bouda, která slouží jako noclehárna pro turisty. Hezky vybavená - suchý záchod se spoustou toaleťáku, zásoba dřeva do kamen, postele i s dekami, dokonce malý trezůrek. Cesta zpět i přes kameny ve vodě bez problémů, u auta oběd, ovce opět zkouší co zbyde. Když zjistí, že u nás nepochodí, jdou rabovat cyklistické brašny na kolech otužilých Norů, kteří si je tam nechali po tom, co přivezli autem ještě nějaké další vybavení včetně malého kulečníkového stolu, který pak na zádech nesli kamsi nahoru. Prý že jejich kamarád má narozeniny, tak mu dělaj párty.

Cesta autem dál je opět klikatá, pořád jsme v horách. Opět tankujeme a v samoobsluze vedle Alča kupuje termosku, kterou po mém "k čemu by nám byla" nechala doma. Takže už doma budeme mít 4... V Lauvviku bereme trajekt na druhou stranu do Oanes, cesta trvá 12 minut. I s objížďkou se nám to vyplácí, oproti předraženému turistickému trajektu z Lysebotn-u (v minulém reportu jsem asi zapomněl napsat název). O kousek dál zase trajekt, tentokrát z Hjelmelandsvågen do Nesvik, kde po chvíli kolem Sand před Suldalem zakempíme. Naproti přes silnici teče divoká řeka, poprvé se na divoko myjeme v ledové vodě. Doháníme tak ve Viking Experience Tadeáše s Eliškou. Další bonus je, že cestou k řece rostou maliny, tak se za statečný počin odměňujeme.

Dnes má v noci pršet.


Den 5

Tak fakt pršelo, prší i ráno. Balíme stany se zvlhlou úpravou, spacáky naštěstí v pohodě. Tad s Eli ale vybrali ke spaní louži, takže jsou na tom o něco hůř. Snídáme v autech zavařenou bábovku od Elišky.

Vyrážíme dál deštěm a nízkou oblačností. Skály a hory lemující údolí jsou ale impozatní i tak. Projíždíme mnoha tunely, jinak to ani nejde... Každou chvíli je vidět nějaký vodopád a u jednoho (fakt velkýho) i stavíme, abychom doplnili vodu, je zde přímo uvedeno "zdroj pitné vody" několika jazyky. Na informačních tabulích se také dozvídáme, že jde o údolí s vydatnými srážkami, spousty jezery a vodopády. No, však pořád prší... Vrcholky okolních hřebenů jsou pokryté sněhovými poli, i přes relativně nízkou nadmořskou výšku - 1500 - 1600 m. n. m., nicméně dole máme 11 °C, takže se není čemu divit.

Kus před městem Roldal odbočujeme vlevo a začínáme zase stoupat. Jedeme tunelem do zatáčky, podjíždíme lyžařské středisko 4,5 km dlouhým tunelem Røldalstunnelen. O chvíli dál, za městem Odda podjíždíme NP a ledovec Folgefonna tunelem co má přes 11 km.

Trajekt z Arsnes jede asi 25 minut, tak zkoumáme, kam šli ostatní. Z otevřené paluby, kam se najíždí autem, vedou do boku dveře. Za nimi schodiště nahoru na palubu a na ní krásný výhled, WC, bufet, spousta místa k sezení... Čas využíváme efektivně, rezervujeme velký trajekt z Larviku do Dánska, skoro bychom zapomněli. Na chvilku vylézá slunce, aby zas zalezlo. Opět trajekt, tentokrát přes fjord Fusafjorden a blížíme se tak k Bergenu.

Ještě než ale dorazíme do Bergenu, zastavujeme u Fantoft Stavkirke - jeden z "původních" dřevěných kostelů. Tady i dost fotek https://goo.gl/maps/PW3uUtwg2RWxUaLx9

Tyhle kostely si zažily své. Tento konkrétní není původní - na jeho místě stál jiný, který byl svého času spálen žhářem, co s náboženstvím nesouhlasil a vlastně tak založil odnož satanistů. Ten, co tu stojí dnes, sem byl přesunut z místa vzdáleného stovky kilometrů, tedy... část z něj. Už si nepamatuju přesnou historii, ale člověk, který chtěl tento odkaz zachovat si všiml, že velice podobný kostel místní lidé bez víry rozebírají jako topné dřevo, nebo používají jinde... snažil se tedy sehnat všechny díly zpět a zařídil rozebrání a převoz sem. Výslovně žádal označení všech dílů aby bylo možné jej opět sestavit, ale vzhledem k tomu, jakou vyjednal cenu, měli místní pocit, že jde opět jen o topné dřevo a tak mu dorazila tak půlka a samozřejmě neoznačená. Podle jiných kostelů v zemi a dochovaných popisech tedy (a teď už snad jeho synovec, protože to sám vzdal) nechal dovyrobit chybějící díly a opět sestavit. A bohužel i dnes je třeba kostel chránit, mají kolem něj plot, kamery a uvnitř celkem sofistikované požární zabezpečení, protože se pořád najdou hovada, co by to chtěli spálit.

Můžete si na něm také všimnout různorodých symbolů - krom křesťanských křížů také dračí hlavy na krajích hřebenů střech a uvnitř pak symbolické řezby dřeva, vše patrně z dob, kdy se začaly místní pohanské kultury mísit s křesťanstvím (?)

Přejíždíme do Bergenu, kde nás zajímá hlavně historické centrum. Míjíme zajímavou restauraci, jejíž přední část je vlastně takový bufet a trh s mořskými plody, kde si ale můžete i vybrat a následně výběr konzumovat v restauraci. Konečně se dostáváme k historickým dřevěným domkům. Fascinující. Každý jiný, unikátní, všechno křivé, mezi nimi dřevěné podlahy v původním stylu, které za mokra hezky kloužou, asi aby tam nemohli piráti s dřevěnou nohou a různé dřevěné konstrukce jako schodiště, žebříky, patra, průchody, lávky a podobně.

V "novém" přístavu naproti této historické části kotví pár obrovských rybářských lodí. Naproti vodě se rozkládá hrad s původním opevněním a přímo mezi ním a vodou kýčovitý, naštěstí liduprázdný lunapark. U opevnění hradu vidíme děla a dozvídáme se zajímavé informace o bitvě, které si už nepamatuju. Ale řekněme, že poskytli azyl jedné flotile a odrazili druhou flotilu bez ztráty kytičky, protože z opevnění je vidět daleko do fjordu.

Zpět k autu ještě procházíme některé suvenýrshopy v přízemích těch původních dřevěných domků, ale šetříme až na Arctic Circle Centrum, kde by toho měli mít dost pro všechno příbuzenstvo.

Další spaní je na konci cesty, která nevede nikam. Když tam jedeme, potkáváme nějaké turisty, ptáme se, co tam na konci je. Prý "nic" a že ani nemá smysl tam jezdit, že to je už jen pro traktory, to ale neví, že naše auta jsou skoro jako traktor a že Tadeáš už dojel tam, kam oni ani nejdou. No fakt, došli jen na konec cesty, otočili se a zase zpět. Po chvilce dostávám přes vysílačku echo, že mám jet dál. Dojedeme na takový kopeček, kde trochu fouká, ale plácek dobrej. Jen začíná mrholit. Natahujeme mezi otevřené kufry aut plachtu, vaříme pod ní večeři a najednou proběhne kolem na kost promočený ale vysmátý běžec jen v kraťasech a tenké průsvitné bundě. Holt Norsko. V Norsku neprší. V Norsku je prostě počasí. Pro někoho možná známá věc, ale zajímalo mne, co vlastně znamená název "yr.no", norského portálu s počasím. Yr znamená mrholení. Vsadím se, že to je zároveň i synonymum k "počasí". Jdeme spát.

Za dnešek jsme potkali 16 Subaru.


Den 6

Celou noc pršelo bylo počasí. Ve stanu je ale naštěstí sucho. Všude kolem mokro, bláto... napínáme opět plachtu mezi auta. Vzhledem k tomu, že horší už to nebude, využíváme potůčku který teče přes cestu, kterou jsme přijeli (mimochodem ano, i tahle voda je krásně čistá) a myjeme si aspoň hlavu. Za získané Viking Experience mám level-up a vybírám si perk "počasí mi nevadí", což se do budoucna ukáže jako vhodná volba.

Další trajekt je přes Sognefjord - nejdelší v Norsku, druhý na světě, 205 km, hloubka až 1308 m (zároveň tedy i nejhlubší norský). Naštěstí jedeme jen napříč a cesta netrvá dlouho. Využíváme bufet, kupujeme si včerejší bagetky za 25 NOK a místní v kraťasech, pantoflích a krátkých rukávech kupují zmrzliny a mražené jogurty, je přece léto.

Cestu lemuje spousta vodopádů a projíždíme spoustu tunelů. Cesta je úzká, na kraji betonová "svodidla" a v jednu chvíli pravým předním kolem ve snaze minout protijedoucí auto trefím spodek toho svodidla. Až to jde, zastavujeme, nic se naštěstí nestalo, AT gumy jsou vysoké, disk trochu škrábnutý ale poškození žádné.

Dojíždíme do Byrkjelo, odbočujeme vpravo a stoupáme do sedla. Zde se nachází další lyžařský areál, a o chvíli později se nám otevře krásný výhled na Innvikfjorden, kam zase klesáme, do města Loen, nad kterým se ční 1008 metrů vysoký kopec hoven Hoven, no fakt.

Objíždíme ledovec Jostedalsbreen, největší ledovec pevninské Evropy, délka 60 km a plocha 489 km². Za městem Hjelle před tunelem odbočujeme vpravo a vydáváme se starou původní cestou Gamle Strynefjellsvegen. Spousta serpentin, než se dostaneme na plošinu. Přivítá nás částečně zamrzlé jezero, výhledy na okolní hory, ledovce, vodopády, vodu, ... Norsko. Na protějším svahu další lyžařský areál, který by klidně mohl fungovat i v létě. Voda je azurově modrá, cestu lemuje sníh mnohdy vyšší než auto.

Na dnešní spaní máme luxusní plácek - rovnoběžně s hlavní silnicí vede i místní šotolinová, dostatečně daleko aby byl klid. Travnatý plácek naštěstí není (tolik) podmáčený, ale že jsme v podstatě na mokřadu nám dají vědět komáři. Poblíž máme tekoucí vodu, kde se zkoušíme opět trochu umýt, ale asi radši budu smrdět, než bejt poštípanej. Stejně jsem, no to je jedno. Je hezké počasí a docela i teplo.

Za dnešek jsme potkali 26 Subaru.


Den 7

Nevidaný začátek dne - vstáváme za sluníčka. Po ranních rituálech vyrážíme na cestu a projíždíme turistickým [urléhttps://mapy.cz/s/bazubesoha]Geirangerem[/url], kam zrovna přijíždí velká turistická loď. Zase někam stoupáme serpentinami a po chvíli máme opět krásný výhled na Geirangerfjorden. Trajektem z Eidsdalu na druhou stranu...

Jako jeden z mála dní máme přes 20 °C a hezky svítí slunce. Je poznat, že tahle část Norska je dost turistická, je tu celkem rušno. Zastavujeme na krásné vyhlídce s dvěma obrovskými vodopády. Je tu sice dost lidí, ale stojí to za to. Fotky odsud dále. Mám dojem, že Tadeáš říkal, že když tam byl asi 3 roky zpět, bylo tolik vody, že se údolím nedalo odjet a všichni se museli vracet, vodopád šel i přes silnici.

Pokračujeme dále přes Åndalsnes a kolem jezera Eikesdalsvatnet až na parkoviště, odkud jdeme asi 2 km k jednomu z nejvyšších vodopádů v Evropě - Mardalsfossen. Fotky odsud dále, na konci video. Jsme úplně durch

Nestíháme dojet až k Innerdalenu, tak to zapíchneme kus od vodopádu. Chvíli před půlnocí slyšíme praskot větví poblíž. Koukáme ven, co se děje, a zjišťujeme, že naše stany a auta jsou obklíčené stádem krav Schováváme se ze stanů do aut, přemýšlíme co budeme dělat dál a vzhledem k tomu, že krávy asi pryč nepůjdou, některé už leží a chystají se spát, dle hesla "moudřejší ustoupí" ustupujeme. Co nejopatrněji, abychom je nevyplašili házíme věci do auta a popojíždíme asi o 500 m dál, kde nacházíme perfektní udržovaný travnatý prostor jak stvořený ke spaní. Bez krav. Ráno si ještě všímáme, že poblíž je bouda - z půlky kadibouda, z půlky kůlna s nářadím, kde je mimo jiné i sekačka. V kadiboudě zajišťovala osvětlení dobíjecí LED lampa jen tak pověšená na hřebíku. Oni tam prostě neznaj krádeže... https://photos.google.com/share/AF1QipP ... Z5MldxanJ3

Jo a zapomněl jsem dodat, že jsme potkali 13 Subaru.


Den 8

Alča se probouzí mnohem dříve než já kvůli bolesti krku a lopatky. Netuší, co bude dělat v Norsku další skoro dva týdny s takhle bloklou horní polovinou těla a proklíná další zapomenutou věc doma - krční límec. Prý by za něj dala princeznu a klidně celé království, kdyby nějakou princeznu a království měla.

Po snídani vyrážíme dál, je pěkně a teplo. Cestou tedy zastavujeme u dalšího jezera a koupeme se, sbíráme další Viking Experience. Mnozí využívají bonusu za absenci jakéhokoliv oblečení. Dále nás čeká zas jedna placená "silnice" a vzhledem k tomu, že Alča je unavená bolestí, i přes krásnou přírodu a klikatící se cestu spí. Poznámky jsou zde trochu strohé a bude vám muset stačit, že jsme jeli autem, bylo to v Norsku a bylo to krásný.

Do Innerdalenu, tedy parkoviště dojíždíme okolo 15:30, což je na velký výlet pozdě, zvažujeme tedy, jestli jít alespoň něco kratšího... nakonec, protože počasí se nemá lepšit, volíme variantu krátké procházky k jezeru a zítra zase dál. Vzhledem k tomu, že mrholí ("yr"), Tad s Eliškou berou ponča. Zkouším bundu, ale do kopce se pařím, tak volím variantu "co na sobě nemáš nemůže zmoknout" a trochu víc se jen v tričku s dlouhým rukávem podobám Norům, kteří chodí kolem nás v kraťasech a tričkách s krátkým rukávem. Úplná zima není a plně teď zužitkuji perk "počasí mi nevadí" ze dne č. 6.

Cestou tam, relativně na začátku, potkáváme u jednoho z domů automatickou sekačku. (Celkem běžný jev, rozhodně více než u nás.) Zkouším jí nalákat na nějaký list (Tadeáš snad doplní fotku), ale je to mrcha stydlivá, ani se nehne a cestou zpět už je někde zalezlá. Já si ji snad nepohladím. To i ty ovce se občas nechají.

V 19:30 jsme zpět u aut a sjíždíme jen o kousek níže, na plácek, který jsme si vyhlídli už cestou sem. Je teď ale plný louží, zítra nemusíme vstávat moc brzo, tak ještě popojedem. Nakonec najdeme místo asi 200 m od nájezdu na trajekt, kterým druhý den pokračujeme.

Dnes jen 6 Subaru.


Den 9

Dnešním cílem je Trondheim. V 10:30 vyrážíme k trajektu, který jede za chvilku. Prostě to tady všude funguje jako MHD, jen nastupujete s celym autem. Svítí sluníčko (jako až na zem, na nás, ne shora na mraky) a je asi 15 °C. Až po delší době nám došlo, že jsme na místě, kde jsme spali, nechali naši svíčku komárobijku-mucholapku. Škoda jí.

V Trondheimu se jdeme podívat hlavně na typické nábřeží s dřevěnými barevnými domy, ... no a to je vlastně skoro všechno. Bergen byl zajímavější. Mají tady ještě docela pěknou a velkou katedrálu, ale že bych to musel vidět dvakrát... A navíc ani nedoplníme zásoby, protože je neděle. Při návratu ještě míjíme pěknou uličku s deštníky (nebo slunečníky?)

Z Trondheimu vyjíždíme v 5 odpo, směr stále sever. Cedule Narvik ukazuje 900 km. Delší údaj jsem na ceduli snad neviděl. Nakonec jedeme ještě 240 km než v 9 večer zastavujeme. Někde jsme potkali i krásnou "Narvik 666 km" ceduli

Vzhledem k velkému městu to dnes bylo 57 Subaru.


Den 10

Večer se vyjasnilo, v noci spadla teplota až ke 4 °C. Ráno ale vstáváme za sluníčka, které pěkně peče. Vyrážíme v 10:15. Stavíme na nedaleké benzině v Trones, kde je i obchod, kupujeme novou citronovou svíčku ve snaze zaplnit místa v našich srdcích po svíčce minulé. A taky tu objevujeme slané tortila-chipsy, 450g za 20 NOK, tedy asi 50 Kč. To je snad i levnější než u nás. Bereme dvoje, cesty jsou dlouhé

Začínáme čím dál více potkávat osobní auta s obrovskými přídavnými lampami a nákladní auta ne se srnolamy, ale losolamy. Noci jsou tu dlouhé a losi vysocí.

Krajina se trochu narovnává, pořád máme kolem sebe hory, ale už ne tak příkré a členité. Vrcholky ale pořád často pokryté sněhem. Kolem třetí projíždíme Mo i Rana a po cca půl hodině přijíždíme na parkoviště, odkud jdeme na Marmorslottet.

Marmorslottet je takový zajímavý přírodní úkaz, asi nechám mluvit fotky.

https://goo.gl/maps/HCUCPzwpHe6JqgVv9

https://photos.google.com/share/AF1QipP ... Z5MldxanJ3

Spíme nedaleko a napočítali jsme 31 Subaru.


Den 11

Budíček 6:30. Čeká nás dlouhá cesta (chtěli bychom zvládnout Narvik, což je ještě 400 km) a taky se cestou vykoupat.

The Arctic Circle Center je také cestou. Na místě jsme těsně před otevíračkou v 10. Chvíli zpět jsme mimochodem byli asi nejblíže Švédsku, co kdy budeme, asi 5 km. V obchodě se suvenýry trávíme asi hodinu, mají tady toho mraky. Kupujeme všechny serepetičky pro příbuzenstvo, pohledy, hrnečky, ponožky, nebo třeba polštář ve tvaru dopravní značky "pozor losi". Fotíme ještě okolí a v místní restauraci zkoušíme nějaké to sobí maso, já v burgeru, Alča ve wrapu. Je to dobrý, prostě zvěřina.

V naší cestě pokračujeme asi ve 12:30, o pár km dál stavíme na slibovanou koupačku. Řeka teče a je studená. Že bude voda studená je tady taková jistota, asi jako že bude počasí, to tu člověka nepřekvapí. A vikingské zkušáky se sbírají zadarmo.

O dlouhý kus cesty dál (je 5 hodin) odpočíváme na odpočívadle, vedle kterého je terén tvořen takovou vtipně vlnitou skálou kde se sem tam uchytila hlína/voda a něco tam roste. Všichni máme takový zvláštní nutkání pobíhat sem a tam jak na horský dráze. Asi už se na nás podepisuje množství studený vody a ty porce kilometrů. Jdeme to projít kolem, všímáme si, že tu maj nějakou informační tabuli. Tam se ale dozvídáme ne proč je skála hladká a vtipná, ale že z druhé strany jsou dochované nějaké pravěké kresby. Tak to obcházíme... jo, v tom hladkém úseku skály opravdu nějaké kresby jsou, ale daleko víc nás nakonec zaujme, jakým způsobem tady došlo k úpravě koryta, aby se už znovu nezřítilo a nepohřbilo ten poslední pozůstatek kreseb. V podstatě tu vytvořili přehradu a celý systém kaskád tak, aby tok byl mimo nejnižší místo a nemohl tak podemílat skálu dále.

V 18:45 přijíždíme k trajektu, který ale jede až za hodinu. Využíváme volno a dlabeme studenou večeři, abychom večer nemuseli vařit a mohli o to déle jet k Narviku. Z trajektu v 19:45 pak na levé straně vidíme štíty Lofot. Už brzo. Zastavujeme až skoro v 10 večer, cca 20 minut před Narvikem.

20 Subaru.


Den 12

Noc byla až nezvykle teplá. Alča dokonce přežila jen v tričku s krátkým rukávem, oproti předchozím nocím, kdy i přes teplý spacák nabalená v dlouhém oblečení a někdy si do spacáku brala i flašku s teplou vodou. Já pak po tom, co se vykopu ze stanu, kontroluju olej v motoru, abych zjistil, že je ho asi míň, než by být mělo. No co, každýmu Subaru chutná olej.

V 9:45 vyrážíme směrem na Narvik. V něm parkujeme v jednom nákupním domě, resp. jeho vícepatrovém parkovišti, kam kvůli nějaké místní uzavírce vjíždíme výjezdem. Až pak si všímáme, že tam je kamera a že spousta aut přijíždí správně vjezdem, ... tak se zbaběle sebereme, odjedeme výjezdem, najdeme správný vjezd a vjíždíme jím, abychom zjistili, že tam taky žádná závora není, jen kamera. Jdeme pak tedy k parkovacímu automatu, do kterého jsme předpokládali že budeme potřebovat lístek, který nemáme, abychom zjistili, že to jen registruje RZ z kamery a že se platí po zadání RZ. Namátkou zkoušíme RZ zadat a ani nejsme v systému, a to jsme přes kamery projeli třikrát, ne jen jednou. I po návratu z města zkoušíme zadat RZ a nikde nic. No tak aspoň už známe parkovací dům nákupního centra skrz naskrz a příště určitě nezabloudíme.

Město projdeme tak zběžně, sice je to naše nejsevernější větší obec, kterou pojedeme, ale zas tolik tu toho není, krom skromného památníku na Bitvu o Narvik (tagy: 2. sv. válka, těžká voda, nukleární zbraně), památníku obětí Hirošimy (podobné tagy jako předchozí) a velkého rozcestníku, který vám připomene, že jste docela daleko v řiti od všeho ostatního, přitom do ještě větší řiti to je blíž než domů (St. Petersburg 1385 km), ale taky že může být ještě hůř, protože pořád ještě nejste úplně na severu (Nordkapp 740 km).

Ve městě u rozcestníku potkáváme nabalenýho cyklistu, což je tady ale celkem běžná věc. Jelikož vidí, že jsem majitelem zrcadlovky, kterou mám na krku, pojme mylné podezření, že jsem zkušený fotograf a poprosí mne o mobilovku na památku. Tím to proteď končí, nicméně cestou zpět ho náhodou potkáváme znovu a protože si nás pamatuje, prohodíme pár slov - odkud jsme a kam se chystáme... ČR zná, on je z Holandska, odkud jede na tomhle kole... a chystá se až na Nordkapp (těch 740 km). Tak přejeme šťastnou cestu a s obdivem se zase rozcházíme.

Pelášíme po E10 směrem na Lofoty po silnici, která vede až do obce s nejkratším názvem: Å. Je až s podivem, že cestou bylo tolik trajektů, a nyní se celé Lofoty dají projet po jedné silnici jen plné mostů.

Příroda kolem se začíná měnit. Hory jsme zažili, placku jsme zažili, měsíční krajinu jsme zažili. A teď, celé Lofoty jsou v podstatě moře, silnice, HORY a zas moře. Nic mezi. ̰ ̰ ̰_/\ ̰ ̰ ̰

Silnice je samý most, občas tunel (podmořský - hodně z kopce a pak zas do kopce), ale každopádně - pokud doteď bylo na co koukat a obdivovat přírodu, a jako že bylo - na každym kilometru cesty - tak teď už vlastně ani nechápeme. Jediná nevýhoda tu je, že lidi tady pořád chtěj bydlet, tak je problém najít místo na kemp, buď jste hned u hlavní, u něčího obydlí, a nebo už na místě někdo kempí. Karavanů tady je taky požehnaně.

Kempíme kousek od moře (no to je tady vlastně všude), někde před tímhle ostrovem. Rostou tu zas nějaký houby (jedlý), a taky takový plazivý oranžový ostružiny, kterým se prý říká snad "morušky", je to severský poklad a žádný skandinávec vám neřekne, kde rostou. V obchodech jsou k dostání jako džem za neslušnou cenu. Pár jich ochutnáme, ale značně se rozcházíme v popisu chutě, asi i proto, že Tadeáš pořád konzumuje nějaký volně rostoucí halucinogeny.

Rovných 50 Subaru za dnešek. Holt zas město a při pochůzce jsme počítali taky. I zaparkovaný.


Den 13

Ze spacáku vylézáme až před osmou, ale hlásí zas nějaké počasí, tak raději co nejdříve balíme stany, aby nám od počasí nezmokly. Vedeme debatu na téma "škodlivost volně rostoucích jedovatých a psychotropních 'borůvek'", ale Tadeáš zarputile tvrdí, že svoje halucinogeny dobře poznává.

Projíždíme kolem vikingského muzea, škoda, že nemáme moc čas a nevěděli jsme o něm. Parkujeme u pláže Haukland a jdeme na krátký hike kolem kopce Veggen.

Po výletě vyhládlo, tak dlabeme opět nějaké suchary a konzervy. Konzervy se mi ještě nepřejedly, ale suchary bych už nejradši zahodil. Toho se chytá Alča a jednomu dotíravému rackovi kus hodí. V ti chvíli jí ale ještě nedochází, že nakrmení jednoho racka znamená nálet dalších 100. Ještě, že už jsme dojedli.

Racky zvládáme bez ztráty kytičky (nikoho netrefili) a když jedeme zpět, uvědomujeme si, že vlastně na to vikingský muzeum čas máme. Vstup za 200 NOK není tak strašný, je na co koukat. Je tu hlavní budova (moderní) kde je zázemí, suvenýry, ... pak je tu "hlavní loď" tedy replika sídla náčelníka, co opravdu vypadá jako převrácená loď. V ní jsou dobové expozice od řemesel až po severskou mytologii a mimo jiné se dá (dobově) najíst i zde, vaří tady v kotli na ohni. Vně pak chovají nějaká archivní plemena domácích zvířat jako ovce a prasata a taky tu najdeme pozůstatky původního sídla, jednoho z největších. Kus od muzea (asi kilometr procházky) je druhá část - dají se zde vyzkoušet nějaká řemesla jako kovářství (asi jen v určité dny, části dne nebo v největší sezóně, teď tu toho moc nebylo), nějaké hody sekerou nebo střelbu lukem a taky tu je minipřístav, kde se dá (stále v rámci vstupného) projet v drakkaru, resp. spíše langskipu. Fakt zajímavý místo co stojí za vidění. Fotky z něj moc nemám, ale dost je toho vidět tady: https://lofotr.no/en/

I uvnitř muzea je ještě další výstava, ale na to už jsme neměli čas, chtělo by si to půjčit audioprůvodce a projít v klidu. V suvenýrech kupujeme nějaké drobnosti, protože moc zajímavých věcí tu nemají a to, co zajímavý je, stojí víc než jsme ochotni dát. Přece jenom se taky potřebujeme ještě dostat domů.

Skrz Leknes jedeme dál, zrovna neprší a teplota kolem 15 °C. Ve dne i v noci tu je víceméně stejně, díky moři. V 5 odpo hledáme místo na spaní, jak už jsem říkal, je tu těsno a hledá se špatně. U zálivu Nusfjorden hledáme asi hodinu, než to vzdáme a jedeme o něco dál k zálivu Bøosen. Aspoň tu nefouká.

Subaru jen 6x.


Den 14

Spaní bylo nakonec super, měkoučko a teplíčko. Popojíždíme jen kousek a jdeme na výšlap na horu Flakstadtinden. No - výšlap... ona má jen 484 m, ale zase se jde v podstatě skoro z nuly. Dole je to samá nášlapná mina od místních ovcí, ale naštěstí nejsou moc akční a nechodí nahoru, takže se to cestou lepší. Asi v polovině cesty je krásný dřevěný přístřešek (Tadeáš snad zase dodá foto, já neměl foťák). U něj ohniště, kotlík, rošt, hrnky, a dokonce nějaké nářadí. I plachta na větrné noci tam byla.

Nahoře se nám naskýtá krásný výhled, ač nejsme vysoko, okolí není o moc výše. Vidíme i kde jsme kempovali, vidíme i kde parkujeme. Vidíme dole malou šmouhu, což je ve skutečnosti Eliška. Tadeáš jí volá a snaží odnavigovat její pohled na správný vrchol. Máváme vším čím můžeme (batohy, bundy) až Eliška zahlásí, že vidí nějaký tři šmouhy co se vrtí. Tak to budem asi my.

Cestou dolů sbíráme houby, že prej na večeři. Ani se nemusíme snažit, máme plnou tašku fakt velkých hub, protože to tu nikdo nesbírá a rostou klidně hned u cesty. Tadeáš prý krom svých halucinogenů na tuty pozná i jasný křemenáče, tak to buď bude dobrá bašta nebo hodně zajímavej večer a krátkej výlet.

Celou dobu se hecujem, že se chceme vykoupat na Lofotách v moři. Já a Tadeáš tak nakonec činíme a i přesto, že moře je studený, to už docela zvládáme, ostatně trénovali jsme cestou už několikrát. Takže "achievement unlocked". Je někde i video, ale mezi Alči 1300 fotkami.

Vyrážíme směrem do Å, projíždíme Moskenes, odkud pak pojedeme trajektem. V Å jsou Lofoty už docela nehostinné, dost tu fouká. Jdeme si projít "centrum", kde je plno klasických červených rybářských domků, ale nic moc k vidění. Funguje tu prý i rybářské muzeum, které teď ale asi nefunguje. Celý městečko vypadá, jak kdyby všichni najednou odjeli na dovolenou, až na pár turistů nikde nikdo. A turistické infocentrum zavřené, protože jsme prošvihli otevírací dobu mezi 10. a 14. hodinou nebo jak tady pracují.

S Alčou se jdeme vyfotit k ceduli obce Å. Kdybyste tápali, jak se to vyslovuje, je to něco mezi "eeee" jako když nevíte co říct a ránou do žeber. A určitě tak nějak k tomu pojmenování i došlo. Cestou zpět k autu zlehka prší, a jen tak tak když se schováme do auta padají i malé kroupy.

Spaní tady na jihu Lofot hledáme velmi těžko, asi dvě hodiny a nedaří se. Zkoušíme i kemp v Moskenes, ale to by jednak stálo zbytečný peníze, ale navíc se tu auta parkujou na začátku kempu a stany se staví jinde, stejně by nám tedy dle předpovědi ráno vše zmoklo a moc bychom si tedy nepomohli. V Reine tankujeme pár nutných litrů benzínu za rekordní částku 42,- Kč. Mají tady i suvenýry (aspoň že ty čerpačky jsou otevřený), kupujem pohled a zkoušíme nejmenší balíček sušené ryby. To nám moc nejede, ale možná jsme to jen špatně pochopili, my to zkoušíme jíst jako jerky, ale ono se to prej má na 3 dny namočit do vody. Pochybujeme, že by to kdy bylo lepší, balíček hermeticky uzavíráme a vlastně teď ani nevím, kde skončil

Jedeme někam zpět, v nejhorším klidně až na místo, kde jsme spali na dnešek. Cestou si ale všímáme takovýho kamennýho plácku. Místo, kam by zajelo každý auto už je ale obsazený karavanem. Zbývá ale dost dalších míst, kde jsou kameny větší, my si se Subaru ale troufáme. Po chvilce vymýšlení a navigování navzájem si zajíždíme tak, že máme auta poblíž asi jediných rovných 6m^2 mezi kameny, kam se akorát vejdou dva stany. Auta zase parkujeme tak, abychom mezi ně natahli plachtu, protože trochu prší. Do spacáku lezeme až chvilku po půlnoci. Rackové se nám smějí, což pokračuje až do rána, kdy se snad domluvili a chodí otravovat a dělat kravál na směny.

Subaru dokonce jen 3x.


Den 15

V noci nám pěkně pršelo. Na plácku se ale naštěstí netvořily moc louže, tak jsme ráno nespali v louži. Střídavě prší a neprší prší míň, sem tam nárazy větru. Plachtu tedy nemá smysl stavět. Je 12 °C a snídani jíme jen tak, zároveň hlídáme nádobí, aby ho vítr nesfoukl na zem. Před 11 vyrážíme hledat nějaký krytý záchod a následně Sørvågen, odkud máme v plánu asi 6hodinový výlet.

Cílem výletu je Munken, resp. jeho přístupní severní vrchol. Vede na něj cesta pojmenovaná "Munkebu-stig", skoro jak brněnská Kraví hora - Monte Bu . Cesta vede kolem několika kaskádových jezer a těšíme se na výhled shora, odkud by měla být vidět všechna. Překvapuje nás ale prudký vítr, jeden z nejsilnějších větrů co jsem kdy zažil, podobné to jednou bylo na Sněžných jámách v Krkonoších... obtížné je někdy i jen stát na místě, natož jít, tak to cca v půlce vzdáváme a jdeme jen kratší variantu asi nějak takhle.

Výhledy jsme ale i tak měli luxusní. A jedlý houby tu rostou fakt všude. Jenže dnes večer jedeme trajektem zase zpět do Bodø, takže bychom je nevařili a s velkým smutkem je necháváme na místě

Zpět u auta jsme asi v 18 hodin, dáváme něco jako večeři a přejíždíme do Moskenes na trajekt. Jsme tu docela i brzo a nakonec ani nejede moc aut, ve 20:30 vyrážíme poloprázdní. Loď je něco mezi malými "městskými" a velkými Dánsko-Norsko, má opět vnitřní palubu, při jízdě nesmíme být v autech a nemáme k nim přístup... což hrubě podcenila Alča, která si nebrala kynedril. Odvážně si sedáme dopředu, abychom "viděli", načež hned po vyjetí to začíná docela houpat, a obsluha rozdává extra blicí pytlíky. Tak na něj koukáme a já se ptám "To to bude tak hrozný?" a místo rozumného uklidnění se nám dostává odpovědi "No, docela jo, já už jsem zvyklej, ale jestli vám to nedělá dobře, tak běžte dozadu, tady vpředu to je nehorší". Hm, tak se stěhujeme, a je fakt, že i mně, kterýmu tohle lodní houpání zas tolik nevadí, jsem radši za klidnější záď. Tak naviděnou, Lofoty. Houpeme se asi 3 hodiny, někdo i usíná.

Ještě kus jedeme, protože přímo u Bodø vhodné místo na spaní není. Zas tankujeme pár nutných litrů za vysokou cenu, než se dostaneme do rozumnější oblasti a stan stavíme těsně před deštěm někde za Løding. Do spacáku asi ve dvě ráno.

Sůbo 1ks.


Den 16

Spíme až do 10. V noci trochu pršelo, ale pořád i dost foukalo, takže stan je skoro suchý. Sbalit, rychlá snídaně v autě a ve 12 jedeme. Vracíme se po vlastních stopách. I kolem Arctic Circle Center, kde dokupujeme pár drobností. Trochu se najíme a ve 3 odpo zas pokračujeme. Cesta je dlouhá, i když krásná, ale už trochu nudná. Padá za oběť celé 450g balení slaných tortilek Jedeme na jih až do 8 večer. Zvažujeme, kde to tentokrát zapíchneme, nakonec vyhrává to samé místo jako devátý den - takový napůl opuštěný kamenolom. Je jasno, takže jak slunce klesá níž, klesá i teplota. Po delší době zas trénujeme Viking Skills a rozděláváme si malý ohýnek z posbíraného suchého dřeva kolem. Sem tam slyšíme za blízkým křovím až malým lesem bouchnout dveře auta, tak si říkáme, že tu asi nejsme sami, no uvidíme. Za chvíli opravdu někdo přijde - nejdřív zkouší tu jejich hatlamatilku, které psané ještě trochu rozumět jde, ale mluveně to je peklo... ptám se, jestli english, a on že jo. Tak se dozvídáme, že tam kousek vzadu je s karavanem, a jestli se ráno taky chystáme na ryby. My že ne, že jen projíždíme. Vzhledem k tomu, že je jen v triku i on seznává, že je docela zima, a že už půjde. Zveme ho na chvilku k ohni a dostává pivo. Dozvídáme se i to, že byl kdysi v ČR na výletě a i v Plzni a že máme dobrý pivo.

Alča opět zkouší co všechno na sebe dokáže obléct a stále se ještě vejde do spacáku. Bere si i flašku s teplou vodou. K ránu mají být snad jen 2 °C.

39x Subaru, protože jsme zase v civilizaci.




Je to trochu nudnější, když se jen přesouváme. Ono je pořád na co koukat, pořád je to krásná země, ale je to obrovská porce kilometrů v autě, nedostatek hygieny a pohodlí


Den 17

Konečně sluníčko a blahodárné teplo. Vzduch je pořád ještě studený, ale sluníčko to skvěle maskuje. I Alča je jen v kraťasech a mikině. Cestou dále na jih se koupeme v jezeře Snasavatnet. Sice už jsme měli i čistší vodu, ale pořád to je voda, kde bych se asi nebál ani napít.

Kempujeme nedaleko od Oppdalu. Zas u silnice, ale aspoň schovaní za porostem a je docela klid. Bylo by i krásně, kdyby jeden jediný mrak široko daleko nebyl přímo nad námi a nepršelo z něj. Odinova pomsta

25 Subaru.


Den 18

Konečně se zase něco děje. V 9 vyrážíme k Národnímu parku Jotunheimen. Parkoviště je ale plné, jedeme jinam a přemýšlíme kam půjdeme. Vyhrává trek kolem kopce naproti přes silnici, který sice není součástí parku, ale jsou odtamtud na park pěkné výhledy, tedy minimálně na začátek. Potkáváme i soby. Fotky zas bude muset dodat Tadeáš... Druhá polovina cesty vede skrz ovčí výběh, zároveň trochu i lesík a je tu uzká klikatá cestička. Dvě ovce si nás nechápavě prohlíží, asi se diví, kde máme srst a proč jdeme jen po dvou nohách.

Pokračujeme přes placenou cestu, zároveň cyklostezku Mjølkevegen. Tohle jsou prostě nejkrásnější cesty v Norsku. Červené domky u vody, volně se pasoucí krávy (i na cestě, takže je potřeba jet opatrně)... Na konci koukáme, že je možné jezero objet delší, zato zajímavější cestou. Je tam sice cedule Privatveg, ale pod tím "jízda na vlastní nebezpečí". Konečně zase využíváme Subaru, na cestě je dost děr, kořenů a jiných překážek, zároveň je docela úzká, takže není moc možnost manévrovat. Vše dobře dopadá a po skončení vlastně po cyklostezce pokračujeme dál na další placený úsek. Tady nacházíme krásné místo s výhledem a lavičkou, kde strávíme noc. Máme nádherný západ slunce a teplo.

8 Subaru.


Den 19

Ráno je krásně, svítí slunce a je teplo. Při vaření snídaně dochází definitivně 2kg propanbutan lahev. Docházela už poslední 3 - 4 dny kdy neměla takový výkon. Jednou jsme totiž taky zapomněli ihned po uvaření zavřít ventil u lahve, jen vařič, a plyn asi zkondenzoval nad ventilem. Při odpojování vařiče od hadice (už zavřené) dost plynu uteklo jen tak... Takže vyndaváme a sestavujeme turistické vařiče, které jsme měli s sebou kvůli plánům na přespání u Innerdalenu.

Při odjezdu přes zbytek placené silnice stále potkáváme pasoucí se ovce a krávy. A jedny ovce se od děvčat nechávají i pohladit, asi už jsou zvyklý. Projíždíme pak malou osadou kde kromě lyžařského střediska mají i golfové hřiště.

Dnes je v plánu navštívit město Lillehammer. V roce 1994 se tu konaly zimní olympijské hry, následně i paralympijské a v roce 2016 OH mládeže. Parkujeme nad skokanskými můstky. Dolů scházíme trochu stranou, lesíkem, kudy se vine úzká cesta kolem spousty malých vodopádů - odsud dále.

Jsme tu. No, nevím jestli jsme čekali víc,... vypadá to opuštěně. Dva stadiony, ovál a nějaká hřiště asi fungují v běžném provozu, ale památkou na olympiádu je jen pár kusů umění a zanedbaná "olympijská vesnička". Jo a taky tu jsou tři nahatý chlapíci.

Skokanské můstky jsou majestátní a ani za nic bych se shora nerozjel vstříc smrti Obcházíme je, obdivujeme, a pomalu se připravujeme na to, že nás čeká ta cesta nahoru. ... Nahoře jsme splavení, zadýchaní, prý 936 schodů. U aut se převlékáme a zase se něčím cpeme. Je 16:00.

Dále jsme měli v plánu skanzen a muzeum olympijských her, ale nikomu nám nedošlo, že jsme tam měli jít na začátku, než zavřou. Mají do 16:00. No, škoda. Tak si jdeme alespoň nakoupit do Rema 1000, jednoho z levných řetězců nějaký dobroty na doma. Hnědý sýr (brunost), který vzniká delším vařením až laktóza zkaramelizuje, nebo nějaké sobí/losí salámy, které jsou sice hlavně vepřové nebo hovězí a mají jen menší podíl sobího/losího masa, přesto jsou ale výborné a voní po zvěřině.

Dál zas nějaká benzínka kvůli vodě a záchodu, zkoušíme až teď na konci výletu jejich "hot-dogy". Neni to párek v rohlíku, spíš rozřízlá houska s klobásou, krom hořčice nebo kečupu (nebo snad i majonézy) je obvykle možnost nějaké další posypky, jako třeba drobně nakrájená zelenina, smažená cibulka, slaninka, ... No, je škoda, že jsme to nezkusili dřív.

Hledáme zas nějaký koupání, tak zastavujeme u jezera Einafjorden. Fouká studený vítr, já koupání vzdávám, to už domů vydržím. Spaní se nám zas nedaří najít nijak rozumně, všude kolem jsou jen placené cesty nebo rovnou soukromé se závorou, tak nakonec nacházíme místo asi 15m od hlavní silnice. Sice se sem dá dostat jen oklikou a zajížďkou a jsme trochu za valem, je tu ale docela hluk od projíždějících kamionů.

20 Subaru.


Den 20

Já se docela vyspal, ale Alča byla kvůli hluku vzhůru od půl 7. Dnes nás čeká dojezd do Larviku, trajekt do Dánska a poslední spaní v něm.

V Larviku jsme před třetí hodinou odpoledne. Do 4 si dáváme rozchod, procházíme město (tedy jeho kousek poblíž přístavu) a kocháme se pobřežím. Bohužel bez foto, LEDA ŽE TADEÁŠ KONEČNĚ DÁ NĚJAKÝ FOTKY :-P Mají tady pěkný kostel, koupání... no, sice u přístavu, ale krom přístupu přímo do moře tady mají i takovou uměle vytvořenou zátoku/brouzdaliště, kam je voda čerpaná a volně zas vytéká zpět do moře. Lezeme na skalku ze které je výhled na přístav. A taky tu maj Thora

Po procházce to směřujeme do přístavu. Docela dost aut tady už čeká. Jsme v lajně č. 1 pro osobáky. Vedle je lajna pro elektro- a hybrydy, ty asi parkujou speciálně tak, aby je mohli házet do vody když začnou hořet Pak v dalších pruzích stojí MPV, auta s rakvemi na střeše, dodávky, karavany, ... až po 3 pruhy kamionů. Pořád nechápeme, jak se tam tolik aut vejde a kolik toho trajekt uveze. Znovu nechápeme když vidíme, kolik aut z trajektu vyjíždí.

Když se naloďujeme, je vidět jiný systém uspořádání. Zatímco trajekt do Norska byl jako patrové garáže, tohle sou dvě podélné plochy (uprostřed oddělené infrastrukturou lodi) s několika plošinami, které se dají zdvihat nebo spouštět. My najíždíme na rampu "do patra", za námi ještě pár řad aut, a následně rampu zdvihnou a pod ní parkují další auta.

Trajekt je obrovský a luxusní. Několik možností občerstvení v menších restauracích, dokonce i "all-you-can-eat" bufet. Kasino a bar pro VIP, pak samozřejmě různá vyhrazená sezení, zóna pro rodiče s dětmi, spací oddělení pro kamioňáky, ... a velkej duty free shop. Všude tu jsou koberce. Vypluli jsme a ani to nebylo poznat. https://www.colorline.com/about-us/superspeed-2

Do Dánska, Hirtshalsu, připlouváme ve 21:15. Vojáci nám kontrolují pasy, ale opět jen zběžně a přátelsky, když vidí cizí RZ, jen se zeptají "jedete domů"? Odpovídáme, že ano, tak popřejí šťastnou cestu a to je vše. Na spaní ještě kus jedeme a využíváme opět veřejného nocoviště. Trochu poprchává, tak zase autem zajíždíme možná o kousek dál, než bychom měli, ale pořád po cestě.

41 Subaru.



No a to je vlastně konec... poslední spaní venku. Další den už jsme jen přejeli celé Německo až domů, něco málo přes 1000 km. Za tu dobu jsme nezjistili nic zásadního, jen to, že východní Němci neumí jezdit po dálnicích.

Chtěl jsem udělat shrnutí s co nejvíce přesnou mapou, kudy jsme jeli, ale mapy.cz detekují nějaké aktuálně uzavřené úseky a nechce mě vést kudy chci já. Možná ještě zkusím to samé v google mapách, no uvidíme.

Byl to krásný výlet. Náročný, ale krásný. Snad jsme tam nebyli naposledy.

[zhor]

Pěknej deníček, koukám že Norsko nezklamalo a měli jste tam celkem hnusně, když to srovnám že za kopečkama ve Švédsku jsme se pekli na slunku ve 30°C.

Proletěl jsem fotky, a vzpomněl jsem si na jednu fotku, co mi posílala segra, která tam byla v únoru:

[podvlada]

No je to centrum na polárním kruhu? No slušný
Hele počasí, jasně že nám párkrát pršelo, ale nic hroznýho, měli jsme fajn počasí. Ale nepekli jsme se teda, to ne.

[zhor]

Přesně tak, je to to centrum na polárním kruhu.

My se taky nepekli, klima nám fungovala nebo jsme se váleli v jezeře nebo moři, podle toho co bylo po cestě.

[Tapan]

Hezký report na fotky číhnu až na počítači, určitě budou taky príma.

[puschpull]

podvlada: hezká akce, dík za fotky. Asi to tu padlo, ale zeptám se - od kdy do kdy jste tam byli?

Máte někde mapku s trasou ?

[podvlada]

Štěpáne a Petře díky
mapka (zatím) není, vím sice přibližně kde jsme byli, vím přesně kde jsme spali, ale už si nepamatuju jaký všechny zajížďky jsme vymetli... nicméně na konci zkusím něco sestavit. Zatím ve zkratce, při pobřeží až do Narviku, na Lofoty, na jih jsme z Lofot vzali trajekt do Bodø, trochu víc vnitrozemím (víceméně středem) na jih, z Larviku zpět do Dánska. Blíže až na konci

[zhor]

Vláďa to napsal hned v druhým odstavci První půlka srpna

[podvlada]

Jo, sorry, na to jsem zapomněl 1. - 21. 8.
Ostatně i z fotek to jde vyčíst, když jsou ze stejnýho data

[puschpull]

Já takový plán měl loni, nevyšlo to (byli jsme ale holt tady blíž - Alpy - Německo, Rakousko, Itálie, Francie, Švýcarsko) celkem 2x cca 10 dní.
Brácha měl plán na letošek (srpen/září) ale vzdali to kvůli "koronakrizi", v podstatě by se do Norska asi nedostali. Ale vidím, že to šlo...

[Jechy]

Jsem moc rád, že jste si na mě vzpomněli, ale škoda, že zase v písku.
Vychyrtalci jsou holt všude. V týdnu se se mnou také bratranec podělil o to jak to tam chodí. Byl tam 3 měsíce pracovně jako kuchař. A prý žádné extra překvapení. Jen větší plat. Jo také, že vychovávat děti je tam o kriminál. Protože na ně stačí jen zvýšit hlas a už vás berou. Pak mladík v kuchyni (Nor) neuměl ani udělat rýži. Byl tam na praxi, zrovna končil ucnak
Ale hezké to tam je o tom zas žádná

[podvlada]

Do původního příspěvku přibylo po 3. dni:
Intermezzo a dny 4, 5, 6.
viewtopic.php?f=35&t=8842&p=485289#p485289

[podvlada]

Do původního příspěvku doplněn Den 7. Bohužel toho dnes víc nebude, celej víkend jsem jsme! i s pomocníky dřeli na zahradě a odvozil asi 6 vleků bordelu
viewtopic.php?f=35&t=8842&p=485289#p485289