Alpy 2023 – Grand Tour Dolomity

[Tapan]

@grftz Jestli naznačuješ, že bych ostřil jinam než na vakcíny...tak máš asi pravdu

[VDC]

Úžasný čtení !!

[gerda]

@grftz Jestli naznačuješ, že bych ostřil jinam než na vakcíny...tak máš asi pravdu

Asi

[Metuzalem]

To je krása, co víc říct...

[sima]

Nestíhám tu poslední týdny, skoro už měsíce vše číst, mám tu spoustu nejen expedičních raportů, tak snad na tohle nezapomenu, bo co jsem jen sjel tak tohleto stojí za to, stejně jako Radim expedice, tam stále nemám dočteno, nechápu jak vše stíháte, dík za příjemné trávení večerů až nastanou vyloženě zimní večery, zatím mám stále co dělat.

[USbiker]

Paráda! Taky se na Dolomity někdy chystáme...

[.dundee.]

5.den
Po včerejší grapě jsem spal jak špalek a před snídaní si ještě vychutnávám ranní kávu na balkoně pokoje. Slunce ozářilo vrcholky Ötztálských Alp. Mezi nimi a východně se tyčícími Stubaiskými Alpami je náš první dnešní cíl. Nejvyšší průsmyk celé cesty, Timmelsjoch neboli Passo Rombo (2474 mnm). Průsmyk, který jsme při minulé cestě kvůli sněhu museli vynechat, na konci května ještě nebyl otevřen. Dnes je nádherný teplý podzimní den a nic nenasvědčuje tomu, že by mohl být dnes zavřený.

Servírka nás u snídaně zdraví „Dobrý deň“, a na rozdíl od hlučné bandy alpských myslivců se nám věnuje s mnohem větší pozorností. Pochází ze Slovenska a dvacet let již žije zde. A po právě proběhlých volbách v její domovině rozhodně nemá důvod se vracet. Představuji si, že tak nějak to mohlo vypadat před více jak sto lety za Rakousko Uherska. Jsme pod Alpami v Itálii, všude okolo se mluví převážně německy a u snídaně si člověk popovídá téměř rodným jazykem s krajanem.

Dnes nás čeká opravdu dlouhý den, a dobrá snídaně musí dát pořádný základ. Balíme, kontrolujeme auta a řadíme se před hotelem, Dvě zatáčky dolů na centrální kruháč (674 mnm) a míříme směrem na Sölden. Před námi je 30 km a 1800 m převýšení. Prvních šest kilometrů silnice kopíruje říčku a pomalu se v mírných zatáčkách zvedá vzhůru. Je to rychlá jízda, než o čtyřech kilometrech dojedeme kolonu, kterou vede autobus. Je neděle, turistů bude dost. Poslední vesnice v údolí je Moos in Passeier, bus a několik aut zde odbočuje. Stáčíme se na sever a za posledními domy začíná opravdové šplhání, jeden vracák za druhým. Kolona před námi nejede pomalu, ale naše tempo to rozhodně není.

Budeme muset aplikovat osvědčenou taktiku. Stavíme při okraji, necháme kolonu odjet a čekáme, dokud se v zrcátku neobjeví další auto. Skoro dvě minuty, paráda. Jedna, dva, plný plyn, skály kolem silnice se začínají rozmazaně míhat dozadu a volantem si jen tak přehazuji váhu auta z jedné zatáčky do druhé. Vůbec si neuvědomuji, že stoupáme. Auto má výkonu na rozdávání. Následuje úsek tunelů a galerií a opět vjíždíme do otevřeného terénu, kde je vidět na dvě zatáčky dopředu. Přejíždíme hranici 1600 mnm a teprve teď dojíždíme kolonu. Nádherná jízda a polovinu stoupání máme za sebou. Končí les, přejíždíme boční údolí a před námi se otevírají travnaté a skalnaté svahy závěrečného stoupání.

Vpravo vysoká kamenná zeď zabezpečující svah, na straně do údolí nízká zídka, někdy svodidlo, ale většinou jen patníky. Naplno projíždíme sérii rovinek a mírných zatáček. Před další várkou stoupavých serpentýn dojíždíme auta před námi. Opět to řeší chvilka čekání s výhledem na údolí ve zpětném zrcátku. A pak hezky v rytmu plný plyn, rovinka, plné brzdy, dvojka (někdo dokonce jednička), hvízdnou si zahřáté gumy, vracák, a naplno trojka, čtyřka a plné brzdy a znova točíme. Takhle jich je pět nad sebou.

Proletíme další rovinatý úsek a místo čekání po dojezdu dalších aut stavíme na vyhlídce. Jsme 2200 mnm. Všude okolo nás holé skalnaté hřebeny a dole v údolí se vine silnička, po které jsme před chvíli letěli sem nahoru. Nakonec to i v tom provozu byl báječný výjezd, který rozhodně stál zato.

Pokračujeme cestou vzhůru. Vypadá to jako bychom jeli přímo do nebe. Ještě nás čeká vystoupat o 250 m. Tady se cesta opravuje a semafory nám umožní vytvoření rozumného rozestupu. Projedeme posledním tunelem, ještě svižný kilometřík prakticky po vrstevnici a jsme v sedle.

... pokračování zde: viewtopic.php?p=652855#p652855

[.dundee.]

Přivítá nás svěží vzduch a teplo, které vůbec neodpovídá počátku října. Rozhlížím se kolem, po kamenité měsíční krajině všude okolo, prakticky žádná vegetace, jen sem tam trsy trávy. V muzeu se dozvídám, že se silnice z rakouské strany začala stavět v roce 1955 a za čtyři roky dosáhla sedla. Ze strmější italské strany to trvalo ještě déle a pro transit byla vysokohorská silnice přes Timmesljoch otevřena v roce 1969.

Společné foto u cedule v průsmyku. Jen Marty nám chybí, aby si ten pocit vítězství mohl vychutnat s námi. Zasloužený odpočinek u kávy, a ještě vrcholové foto. Zůstal bych tu déle, je tu moc příjemně, ale vím, co všechno nás ještě dnes čeká a že času není nazbyt.

Cesta dolů prověří brzdy. Nicméně po všech těch projetých průsmycích jim člověk už věří. Mockrát dokázaly svoji sílu. Co je ale nové, to je kalup dolů pod plným plynem, kdy se kolem jen tak míhají ojedinělé kamenné patníky a za nimi hluboká propast. Tohle je nový zážitek. Pevně držím volant a dívám se přesně tam kam chci jet. Ne tam, kam nechci spadnout. Zatímco se nahoru plazí stále další a další auta a motorky, dolů je cesta volná a nikdo nás nebrzdí. Za deset minut přejíždíme boční údolí v polovině klesání. To byl kalup, ještě lepší než výjezd nahoru. Teprve ve dvou třetinách cesty dolů dojedeme první auta. Je to dvacet minut, co jsme byli o 1400 m výš.

Protože za námi nikdo nejede, můžeme si udělat odstup a pak si vychutnat i zbytek klesání do vsi Moos. Na konci následujícího tunelu nás staví červená. A před námi 6 km rovného klesání. Přijíždí dvě motorky a hned se cpou dopředu. Ale tady by nás opravdu brzdili. Stahuju okno a chlapíkovi to krátce vysvětlím. Podívá se po našich autech, pokývá hlavou a uzná, že asi jo a jedem první. Co jedem, letíme. Je to ten úsek kde si lze jen tak přehazovat váhou auto z pravé zatáčky do levé, pěkně pod plynem a brzda jen na ťuknutí. Jsme dole v St. Leonhard. Celý výjezd a sjezd na Timmesljoch za námi. Bylo to parádní a rozhodně to stálo za to.

Po třech hodinách opět projíždíme pod naším hotelem a začínáme stoupat o 1400 m na poslední dnešní jezdecký průsmyk Jaufenpass (2094 mnm). K mému překvapení žádný velký provoz a těch pár aut lze v pohodě přeskočit. Za jedním vracákem dojedu silnější skůtr, který mi udělá místo k předjetí. A pak se zavěsí za kufr a drží. Jede fakt pěkně a ani nebrzdí ostatní kluky. Za celou cestu první motorkář, který s námi dokáže držet tempo a není brzdou provozu (jako naprostá většina ostatních). Opět vyjedeme z lesa mezi pastviny a v několika serpentýnách dosahujeme průsmyku. Ještě jednou rozhled po horách, ve kterých jsme strávili nádherných pět dní. Noříme se do lesa, dojíždíme kolonu a už vůbec nespěcháme. Městečko Sterzing je naše poslední italská zastávka. Stavíme u Supermercada a pořádnou porci té skvělé Itálie si nakupujeme na cestu domů.

Před námi je stoupání na Brennerský průsmyk. Dlouhá řada aut již nedovolí svižnou jízdu. Všichni jedou do průsmyku nakupovat, zřejmě tam dávají něco zadarmo. Dolů je to jiná. Až do Matrei se pěkně rychle svezeme, ale pak v té nejzatáčkovitější části celého klesání opravují silnici a my se půl hodiny poskoky posunujeme dolů. Aspoň můžu obdivovat nad námi vedoucí stavbu Brennerské dálnice, která po subtilním mostě překračuje celé údolí. Projedeme nedělně prázdným Innsbruckem a na chvíli se stočíme na západ údolím proti proudu Innu.

Čeká nás poslední průsmyk naší cesty. Širokou cestou stoupáme do Seefeldu. Ondra s Kubou byli napřed a čekám, že je na poslední OMV v Rakousku dojedeme, ale nikde nikdo. Docela se divím, Ondra už musí jet na výpary. Tak s Otou natankujeme a zjišťujeme, že kluci jsou asi 40 km před námi. To už nestáhneme, pojedeme domů po dvojicích. Přejíždíme poslední alpský průsmyk Scharnitz Pass (955 mnm) a vjíždíme do Bavorska.

Dnešní alpská etapa měla 180 km a vystoupali jsme celkem 4800 m. Slušný výkon, na to co nás teď ještě čeká.

Domů je to dalších 500 km a že to nebude taková zábava jako doposud je hned jasné. Po pár kilometrech se provoz zahušťuje do nejprve jedoucí a posléze plazící se kolony. Tenhle stav se střídá celých 120 km k Mnichovu. Ale Láďa @outback mě na to upozorňoval (díky). Konzultovali jsme spolu právě cestu kolem bavorské metropole a je fakt, že západní objezd Mnichova už byl v pohodě a bez problémů se dostáváme na dálnici A9 severně od aglomerace. Přichází tma a měníme si s Otou pořadí, přeci jen mu to lépe svítí. Z A9 na A93 a Regensburg. Ještě porovnáváme otáčky při ustálené rychlosti, Ota má šestku delší, točí mu to míň. No a být v Německu a nevyzkoušet rychlost? 225 km/h podle GPS a ještě nejsme na konci. Ale podmínky nejsou ideální, tma, provoz, tak to stačí.

Mineme Rokycany a od kluků začnou chodit zprávy: „Rudná stojí, bouračka. Akorát projeli hasiči“, … „Kamion a 4 auta, 100 m přede mnou“… Kuba ještě projel, ale Ondra se cestou chvíli zdržel a zůstal viset na zavřené dálnici. A Waze pořád nic, pořád by nás hnal za nimi. Už i světelné tabule avizují zavřenou D5. Díky za zprávy kluci. Stavíme s Otou v Berouně na kafe, tankujeme, sjíždíme do města a na závěr si dáme naší oblíbenou RZ z Loděnice na Mořinu, Kuchař a Ořech. Stylový závěr. Loučíme se, a i od Ondry přijde zpráva, že po 50 minutách čekání už taky jede. Do půlnoci jsme všichni doma.

Parádní výlet to byl, celkem 2100 km, z toho 1200 km v Alpách v pěti dnech. Nastoupali jsme 29 500 m převýšení. Užili jsme si nádherné cesty a spoustu srandy okolo. Díky kamarádi za báječnou společnost.

[hamoun]

To byla teda zážitková dovolená ...
Krásné napsáno
Radost číst

Odesláno z mého SM-G781B pomocí Tapatalk

[puschpull]

Ufff.
Nádherné čtení a nezapomenutelné zážitky.
Gratuluji a děkuji za fotky a povídání.

[Holaňďanka]

Krása kluci , hezké čtení to bylo

[VDC]

Pavle úžasný čtení !! Díky za možnost si to alespoň takhle zprostředkovaně užít s vámi !!!

[Metuzalem]

Všechno pěkný jednou skončí... Kdy bude pokračování?

[OZP]

Diky Pavlovi za skvele textove zpracovani!

Pridam nejaka videa:
Výjezd na Timmelsjoch


Sjezd z Timmelsjochu


No a pak ten poslední italský pas- Jaufenpass, Passo Giovo.
Tam mi kluci bohuzel trochu ujeli- dokazali predjet jedno elektricke Volvo, ktere to pak tezce neslo a najizdenim na prostredek mi pekny kus cesty branilo v predjizdeni.

[culda84]

Tak to je teda počtení už by to fakt mohlo pokračovat