SubaruFanClub.cz

Zakládám nové vlákno pro náš výlet. Jedeme v obvyklé sestavě a vyrážíme za necelý týden. Jelikož jsme sehraná parta, při cestování jsme spolu už ledacos zažili, není moc co dopředu projednávat a diskutovat. Každý ví jak se na cestu připravit, co brát … a naopak, co je zbytečná zátěž.

Takže vlákno bude sloužit především pro vkládání dojmů a hlavně fotek po návratu. Věřím, že zážitků bude bohatě, ale pokud to dopadne jako po loňském Srbsku a nikdo se nepřinutí k sesmolení nějakých zápisků, tak přísahám, že aspoň pár fotek tu určitě osobně vložím. A podobně doufám i ostatní účastníci.

Takže jen stručně: původně jsem plánoval Makedonii společně s Albánii. Až jsem se pořádně do tras zahloubal, zjistil jsem, že samotná Makedonie má tolik přírodních krás a tolik nádherných hor, že ani našich 14 dnů nebude stačit. Hodně mě inspiroval Mila69, který když před časem dělal velký okruh Balkánem, tak mi pak na Severce říkal, že nejsympatičtější země mu byla právě Makedonie. Máme v plánu objet tuto malou zaostalou zemičku po směru hodinových ručiček přes nejvyšší pohoří až k řeckým hranicím a pak západním obloukem poblíž albánské a kosovské hranice zpět na sever. Chtěli bychom vyjet na tři nejvyšší makedonské vrcholy, kam se dá autem, jeden z nich je údajně nejvyšší autem dosažitelné místo celého Balkánu. Snad se podaří.

I když jsme už většinou přesedlali na jiné značky – ve výpravě zůstává už jediný FORESTER, (+ 2x Toyota a 1x Jeep), pořád se cítíme pravověrnými SUBARISTY. Subaru nás svedlo dohromady …, byly časy, kdy jsme na výpravy vyráželi v 6 Forestrech, ale nároky a obtížnost se mění …..

Ale vlastně i letos vyrážíme a výpravu povedeme ve stejném subaráckém duchu jako obvykle:

Zdravím,
po letošním okruhu BiH, MNE, Albánie zbývá Makedonie jako místo, které bych dále rád viděl.
Pro své cesty jsou mi nedocenitelným zdrojem mj. i Tvoje reporty z cest a to i na Off fóru .
Takže přeji super výpravu, spolehlivou techniku a příjemné počasí.
Na cestách je asi nejhorší právě to následné zpracování foto a video materiálů .
Také se pokusím něco z našeho okruhu vytvořit.

Ať se daří Dušane a užijte si to .

Šťastnou cestu všem.

Dušane, nezapomeň přibrat velký pajcr a věčí kladivo. Vemu zase majzle a ostatní, jako vždy. Včetně kufru s nářadím od klíče 32.
V pondělí jsem svařil cívku na lano, bo motání na tu pidišpulku byl masakr a totok se aj dobře vleze do auta....beru to jenom proto, abysme to nepoužili

Kluci dík.

milosv > jsem rád, pokud tě naše cesty nabudily a daly třeba jen malou inspiraci. Jinak to, co píšeš o následném zpracování foto a video dokumentace je svatá pravda. Já se poslední dobou k tomu nemůžu přinutit. Spíš už přemýšlím a hlavou se mi honí myšlenky "kam příště".
Něco jsi mi tím připomněl.


Výzva pro účastníky: Makedonie má stejný letní čas jako my v Česku > naštelujte si kamery a foťáky na náš současný letní čas!!! Budu moc rád, když se nám to historicky poprvé povede sjednotit všem do jednoho.


Doro > pajcr a kladivo vezmu

Dušane šťastnou cestu a super zážitky !!! A technika ať nezlobí.

Sousede už se těším na foto

Dejve,super počtení

Úspěšný příjezd z Makedone dom dnes před 16.hod. Forestříka teď nechám spočnout a kouknu na něho nejdříve až zítra.

Náš úvod cestování započal přípravým výjezdem k Soluňským jezerům ( https://mapy.cz/zakladni?x=21.3653236&y ... 1.3653236E ), který byl sám o sobě dost drsný a na dvou úsecích sem se kousl a šel kouknout na cestu... tedy cestu, či co to vlastně bylo. Dojel sem až téměř k jezerům, ale další cesta, už za deště, by asik nešla. Do těch kolejí v ostrém náklonu by se vlezla půlka auta.
Pokud myslíte, že další ještě drsnější průběh cest si už těžko představit, tak vše jde, stačí dojet do Makedonie .
Další den se podařilo nám všem po cca 5 a půl hodinách dojet z tábořiště pod Soluňskou Glavou na rozšíření cesty těsně pod vrcholem. Ta fotka je jedinečná, bo je tam zachycen jediný subaru forester, který se tam kdy po vlastní ose a bez úhony dostal (a to s plnou polní výbavou a střešním stanem, ovšem bez spolujezdce). Nečekám, že to ještě někdo někdy zopakuje, bo pro forestra je ta cesta prostě nesjízdná. Jelo se s přestávkama na focení, pokud se dalo někde zastavit, jinak skoro furt za red.1 a hooodně pomalu. Nedalo se na té cestě nic upravovat ani předem prohlížet - nebyl na to čas, takže špatné úseky (což byly vlastně všechy ) se jely bez zastavení. Věčinou se jednalo spíše o suťovisko, kde s forestrem zastavit nešlo, bo rozjet bych se už nemohl a zcouvat už vůlbec, jen jet dopředu. Před vlastními kamenými serpentýnami byla rozvička formou hlubokých táhlých rýh s hrby a šutry. Ta nejhoršší cesta vůbec se ale jela až další den směrem dolů... a přitom to bylo tak jednoduché rozhodování - couvnout už se nedalo, forest by to to nedal . Tam sem na takovém skoro bezvýznamném místě udělal chybu, zadní kolo sklouzlo a šurt klepnul o přírubu před koncovým hrncem výfuku, kerá hned upadla/rozpojila se (oprava na místě pomocí stahovacíhc pásek). Sjezd do děliny se sice podařil, ale s nadlidským nasazením.
...toť zatím vše, jen tak na úvod.

Koukám Doro, že jsi znovu posunul limity svoje i Forestera
Kdybys to auto někdy prodával, tak nejdřív vyměň čísla a pak si nech udělat
nový čistý TP Už to vidím v bazaru: "po starší paní - nikdy nejeto v terénu"
Jako v Tankovém praporu "tyhle stroje prodělaly několik sovětských ofenziv"...

Neskutečné. Moc se těším na další informace a foto.

Já jsem taky lačný dalších informací.

Je to SG drtikol,neuvěřitelný,taky se těším na další reporty.

Byla to nejnáročnější výprava, kterou jsem kdy naplánoval. Jenže to jsem dopředu nevěděl. Google toho moc neprozradil. Asi bylo dobře, že jsem žil v nevědomosti o obtížnosti tras, protože jinak bych zvolil trasy úplně jiné. Takže opravdu a opět byl limit obtížnosti posunut směrem vzhůru. Zní to už jako klišé a tvrdíme to po každé výpravě, ale tentokrát se jednalo o posunutí hodně významné, ne třídu výš, ale hned nejméně o dvě. Nic náročnějšího nikdo z nás doposud nejel a já osobně bych už nic těžšího při tom našem overlandingovém způsobu cestování ani jet nechtěl. Možná tak někde blízko za komínem a jen malý kousek.

Jak vědí všichni, kteří takhle podobně cestují, tak z technicky nejnáročnějších a nejexponovanějších pasáží neexistují ani fotky, ani videa z vnějšku, protože na takových místech je pořídit amatérsky prostě nejde. Řidič jen soustředí pohled před kapotu aby přeskákal a vykličkoval skály a kameny, spolujezdec se vší silou snaží udržet v sedle ať si nerozbije hlavu, focení a filmování nepřichází v takových situacích v úvahu. Marcela si namohla pravé rameno, jak se pořád držela horního madla a vyrovnávala otřesy a kymácení.

Záběrů z autokamery bude hodně, ale ty jako obvykle o obtížnosti nic neřeknou. Aspoň neznalým určitě nic. I obrovský stoupák z 500 m do 2500 m.n.m. se bude v pohledu autokamery jevit jako vodorovná polňačka.

Na výpravách pospícháme vždycky co nejdříve do hor. Nejinak tomu bylo i teď v Makedonii. První den jsme přespali ještě v Srbsku, druhý den přejeli makedonské hranice a z rozpálené nížiny u Skopje najeli do hor směrem na Salakovi ezera. Ta jsou už dost vysoko, 2200m, a cesta, jak píše Doro, nebyla vůbec jednoduchá. Co jsem zatím stihnul prohlídnout část záběrů z ruční kamery snímaných z venku, tak právě jen kousíček pod jezery je jediný trochu akčnější záběr braný z boku, kdy skáčeme přes kameny v krátkém stoupáku. Ten záběr tady do vlákna někdy vložím. Ostatní videa „pohodové“ – z míst, kde se dalo zastavit, vystoupit a točit.

Pohodový podle mých představ měl být vlastně celý okruh po Makedonii. Zahrnul jsem do něj sice výjezd na 3 nejvyšší vrcholy, na které se dá autem a věděl jsem, že stoupáky budou obtížnější, ale ne, že až tak. Jde o tyto kopce : Solunska Glava 2540m, Kajmakčalan 2524m a Pelister 2601m (což má být nejvyšší vrchol Balkánu, na který se dá vyjet). Pokud bych je měl seřadit podle obtížnosti, tak nejobtížnější bylo šplhání na vrchol Solunské Glavy vč. sjezdu zkratkou na Jabolčiště, na druhé místo bych zařadil dlouhý a ukodrcaný výjezd (z 570m nad 2500m) a sjezd památné hory Kajmakčalan na řecké hranici (tady se za 1. světové války odehrála velká bitva mezi Srby a Bulhary) a jako relativně nejlehčí bych hodnotil výjezd na nejvyšší vrchol z trojice, na Pelister. Ale i ten je ve skutečnosti hodně obtížný a namáhavý. Zato táboření asi 7 km za Pelisterem u Golemo ezera 2200m nám vše vynahradilo – byl to náš nejvyšší nocleh. Hrubé ponožky, kulich a zimní bunda přišly vhod. Při několika málo stupních těsně nad nulou se večer dlouho klábosit jináč nedá.

Na každý z vrcholů je dobré si rezervovat 2 dny, jinak to znamená kodrcání od vidím do nevidím bez zastávek a to se dá vydržet jen s velkým přemáháním. Třeba z Kajmakčalanu dolů jsme sjížděli 30km celkem 5a1/2 hodiny a po příjezdu k potoku v dolině toho měli všichni až po krk.

Po Pelisteru následovalo táboření a koupel v Prespanském jezeru a pak odjezd a přejezd hor Galičica mezi jezery Prespa a Ohrid, zde opět výživná neježděná zkratka typu „je to sice delší, ale zato horší cesta“, a tudíž i další vzrůšo.

No a celý výlet jsme zakončili v nejkrásnějších, nejpohotovějších a nejpříjemnějších horách – v horách jménem Bistra. Taky mají 2000-2200m, jsou hodně rozlehlé, travnaté – protkány spoustou cestiček, což tady znamená úplně hladké koleje v trávě, konečně trasy bez skákání. Úplný balzám pro rozhrkaná auta i lidské tělo. Trochu podobná byla i offroudová trasa Mariovo, kterou jsem zapomněl zmínit, ale Bistra byla ještě mnohem úchvatnější. Takže naprosto parádní závěr horských etap výletu.

O cestě do Makedonie a zpět domů psát nebudu, stála za prd. Hraniční přechody a benzínky jeden velký Babylón – chaos, zmatek, 99% přičmoudlých, překřikování, všude odpadky, ….. tímto dálničním tahem v sezóně již nikdy více.