Jizerské hory - Kořenov
Napsal: pon srp 28, 2017 1:24 pm
Takže jsem po návratu z krátké dovči a opět plný uspokojení z krás naší země. I bez moře je tu prostě parádně. Trávili jsme již druhý rok na Kořenově v penzionu s velkým bazénem, venkovním krbem, hřištěm pro děti, takže jako rodinná dovča plně doporučuju a to včetně lokace, kde je fakt všechno co člověk potřebuje pro turistiku a nebo jen lenošení v přírodě.Sice s dětma to byl občas očistec, ale když se jim dala ta správná činnost, tak to bylo fajn. Dokonce jsme poznali i Jabloneckou nemocnici, kde nám šili toho našeho prcka, páč so rozsekal ret na 4 stehy..Jó, celej tatínek.
Jinak jsem také obdivoval krásy Jizerek z cyklistického sedla, což byl zážitek sám o sobě, neboť jsem jel s klukem co má rád takový železný muže, maratóny apod.Ukecal mě na kolo, že prej zvolí lehkou trasu. Vyjeli jsme tedy na Jizerku autama, sundali kola a tradá. Ženský s dětma si šli procházkou a my jsme frčeli na projížďku, netuše v mé naivitě co bude následovat. Prvních pár km jsem se kochal horama a pozvolným asfaltovým terénem. Cestou plkáme o nesmyslech a mezi řečí mě pak oznámí, že teď pofrčíme cca 5km z kopce a pak bude jen lehké stoupání přes nějaký kameny,ale prej se to dá běžně vyject..Moje naivita dostala vážné trhliny, když jsem zastavili před skoro kolmou stěnou, kde se i turisti drželi stromů a nebo špacír tyček..Přede mnou se ozvalo ,,to dáš,pojeď“..netušil jsem kam mám ject když přede mnou byla asi kilometrová zeď..Dobře, zkusim to..Po pár metrech jsem zjistil své fyzické nedostatky a nastal ten pravý boj o holý život. Někteří turisté, zejména ti z Německa mě natolik obdivovali, že si mě fotili, páč běžně tudy chodí lidé pěšky, někteří jedou na kolech,ale jen já jsem celou cestu jel v podstatě po zadním, neboť můj převod na šaška (1:1) mě nic jiného v tomto kolmém stoupání ani nedovoloval.Furt jsem hrabal a zvedalo se mi to jako divokej mustang v Colorádu. Zjevně si všichni říkali asi nějakej ,,profi bajker nebo artista z Berouska“když mě viděli jak bojuju s kolem a s terénem což v oku laika mohlo vypadat jako profesionální výkon..Zhruba po kilometru jsem viděl horizont, jásal jsem štěstím, protože tohle bylo nad moje síly. Na horizontu se cesta zlomila do leva a stoupání pokračovalo další cca kilometr...hroutím se vyčerpáním. V půli cesty jsem pociťoval první náznaky přicházející smrti, neboť mi odcházeli všechny základní životní funkce.Tu radost, že bych sesednul mu neudělám (opakoval jsem si vnitřně) a pokračoval jsem. Na dalším horizontu po vypití všechny vody, jsem potřeboval močit..Můj pokus o sesednutí z kola vypadal jako dopad parašutisty do hustě zalesněného terénu, třásl jsem tak, že když jsem si ho vyndal a snažil se vychcat, tak to pro neznalé situace mohlo vypadat jako když si pod tou borovicí leštim bambuly..Třes se uklidnil s další větou, že ted už to bude mírnější..ano, mírnější to bylo, ale za to delší. Má tělesná teplota vykazovala symptomy přehřátí a tak když jsme dojeli až k rozhledně, okamžitě jsem zastavil a rozepnul si vestu..a současně jsem pro přítomné obdivně sledoval panoramata a uznale pokyvoval i přesto že bylo hovno vidět..jen jsem prostě opět nemohl sesednout z kola neboť moje nohy vykazovaly známky disfunkce, takže jsem nechtěl bejt mezi ostatníma cyklistka za uplnýho blba..Současně mě tak bolela prdel, jako by si mě podala banda buziků…a to jsem měl elasťáky s výztuží.Teď už prej pojedeme z kopce, pecka, říkal jsem si, netuše co opět příjde. Byl jsem mokrej durch tím stoupáním, svítilo sluníčko (na český straně) a my fičeli z kopce do Polska..fičák to byl slušnej, jenže v Polsku nějak přestalo svítit a moje zpocený triko s vestou začalo tuhnout včetně mě od extrémně snižující se teploty. Opět někteří turisté kolem kterých jsem projížděl obdivně pokyvovali a nebo spíš kroutili hlavama, když kolem nich profrčela zmrzlá zelená kostka ledu s helmou na hlavě…Dole jsem nemohl ani zabrzdit jak jsem byl ztuhlej a zmrzlej. Mnoho lidí dole u chaty kde jsme stavěli, si myslelo, jak se ten chlap hezky směje, netušili však, že mi právě omrzlo obličejové svalstvo a já jen čekal až mi ten škleb teplem povolí..Bylo za náma 25 km, už chybí jen 12km..uff..Vyrážíme další stezkou, kde byly v podstatě jen balvany,řítil jsem se dolů jen po předpokládaném směru jízdy i napříč tomu, že většina cyklistů dolu kolo tlačila…do teď nechápu že jsem se nezabil na prvním šutru. Předposlední stoupání předemnou..cca 300m ,už prostě nemůžu..a náhle uprostřed 4 nádherný samice se psem, který hlasitě obdivovali zadky cyklistů přede mnou..přeci se neztrapnim..šlápl jsem do pedálů a rychlostí kterou by mě mohl závidět i Olaf Ludwig jsem profičel kolem těch holek..Jenom to obdivně zašumělo což mi dalo sílu zhruba do první zatáčky, kde jsem upadl do komatu…než mě došli zvedl jsem se a z posledních sil jsem ujel vstříc domovu…U parkoviště mě hlasitým křikem vítali děti, tak co tati jaký to bylo, ptá se můj mladej…hele co ti má povídat..dal bych to ještě jednou….(v duchu jsem se omlouval za tu lež). V tu chvíli jsem byl hrdina a ten pocit za to stál..takže asi tak moje cyklistika..
Jinak jsem také obdivoval krásy Jizerek z cyklistického sedla, což byl zážitek sám o sobě, neboť jsem jel s klukem co má rád takový železný muže, maratóny apod.Ukecal mě na kolo, že prej zvolí lehkou trasu. Vyjeli jsme tedy na Jizerku autama, sundali kola a tradá. Ženský s dětma si šli procházkou a my jsme frčeli na projížďku, netuše v mé naivitě co bude následovat. Prvních pár km jsem se kochal horama a pozvolným asfaltovým terénem. Cestou plkáme o nesmyslech a mezi řečí mě pak oznámí, že teď pofrčíme cca 5km z kopce a pak bude jen lehké stoupání přes nějaký kameny,ale prej se to dá běžně vyject..Moje naivita dostala vážné trhliny, když jsem zastavili před skoro kolmou stěnou, kde se i turisti drželi stromů a nebo špacír tyček..Přede mnou se ozvalo ,,to dáš,pojeď“..netušil jsem kam mám ject když přede mnou byla asi kilometrová zeď..Dobře, zkusim to..Po pár metrech jsem zjistil své fyzické nedostatky a nastal ten pravý boj o holý život. Někteří turisté, zejména ti z Německa mě natolik obdivovali, že si mě fotili, páč běžně tudy chodí lidé pěšky, někteří jedou na kolech,ale jen já jsem celou cestu jel v podstatě po zadním, neboť můj převod na šaška (1:1) mě nic jiného v tomto kolmém stoupání ani nedovoloval.Furt jsem hrabal a zvedalo se mi to jako divokej mustang v Colorádu. Zjevně si všichni říkali asi nějakej ,,profi bajker nebo artista z Berouska“když mě viděli jak bojuju s kolem a s terénem což v oku laika mohlo vypadat jako profesionální výkon..Zhruba po kilometru jsem viděl horizont, jásal jsem štěstím, protože tohle bylo nad moje síly. Na horizontu se cesta zlomila do leva a stoupání pokračovalo další cca kilometr...hroutím se vyčerpáním. V půli cesty jsem pociťoval první náznaky přicházející smrti, neboť mi odcházeli všechny základní životní funkce.Tu radost, že bych sesednul mu neudělám (opakoval jsem si vnitřně) a pokračoval jsem. Na dalším horizontu po vypití všechny vody, jsem potřeboval močit..Můj pokus o sesednutí z kola vypadal jako dopad parašutisty do hustě zalesněného terénu, třásl jsem tak, že když jsem si ho vyndal a snažil se vychcat, tak to pro neznalé situace mohlo vypadat jako když si pod tou borovicí leštim bambuly..Třes se uklidnil s další větou, že ted už to bude mírnější..ano, mírnější to bylo, ale za to delší. Má tělesná teplota vykazovala symptomy přehřátí a tak když jsme dojeli až k rozhledně, okamžitě jsem zastavil a rozepnul si vestu..a současně jsem pro přítomné obdivně sledoval panoramata a uznale pokyvoval i přesto že bylo hovno vidět..jen jsem prostě opět nemohl sesednout z kola neboť moje nohy vykazovaly známky disfunkce, takže jsem nechtěl bejt mezi ostatníma cyklistka za uplnýho blba..Současně mě tak bolela prdel, jako by si mě podala banda buziků…a to jsem měl elasťáky s výztuží.Teď už prej pojedeme z kopce, pecka, říkal jsem si, netuše co opět příjde. Byl jsem mokrej durch tím stoupáním, svítilo sluníčko (na český straně) a my fičeli z kopce do Polska..fičák to byl slušnej, jenže v Polsku nějak přestalo svítit a moje zpocený triko s vestou začalo tuhnout včetně mě od extrémně snižující se teploty. Opět někteří turisté kolem kterých jsem projížděl obdivně pokyvovali a nebo spíš kroutili hlavama, když kolem nich profrčela zmrzlá zelená kostka ledu s helmou na hlavě…Dole jsem nemohl ani zabrzdit jak jsem byl ztuhlej a zmrzlej. Mnoho lidí dole u chaty kde jsme stavěli, si myslelo, jak se ten chlap hezky směje, netušili však, že mi právě omrzlo obličejové svalstvo a já jen čekal až mi ten škleb teplem povolí..Bylo za náma 25 km, už chybí jen 12km..uff..Vyrážíme další stezkou, kde byly v podstatě jen balvany,řítil jsem se dolů jen po předpokládaném směru jízdy i napříč tomu, že většina cyklistů dolu kolo tlačila…do teď nechápu že jsem se nezabil na prvním šutru. Předposlední stoupání předemnou..cca 300m ,už prostě nemůžu..a náhle uprostřed 4 nádherný samice se psem, který hlasitě obdivovali zadky cyklistů přede mnou..přeci se neztrapnim..šlápl jsem do pedálů a rychlostí kterou by mě mohl závidět i Olaf Ludwig jsem profičel kolem těch holek..Jenom to obdivně zašumělo což mi dalo sílu zhruba do první zatáčky, kde jsem upadl do komatu…než mě došli zvedl jsem se a z posledních sil jsem ujel vstříc domovu…U parkoviště mě hlasitým křikem vítali děti, tak co tati jaký to bylo, ptá se můj mladej…hele co ti má povídat..dal bych to ještě jednou….(v duchu jsem se omlouval za tu lež). V tu chvíli jsem byl hrdina a ten pocit za to stál..takže asi tak moje cyklistika..