Rumunsko 2023 s dýzlovou krabicí

[spm]

Intro

Trochu jsem váhal, jestli to sem vůbec někam psát, jestli zakládat vlákno... smrdí to tím, že za to dostanu definitivní ban Nicméně, už jsem se do té grafomanie pustil. Pro ty, co neunesou chválu na naftový slepence nebo je ty plky nezajímají, jsou všechny fotky tady: https://g.spamik.cz/index.php?/category/romania-2023 (Vlastně je tam těch fotek o dost víc, než bude tady ve vlákně).

Bylo, nebylo, před pár lety jsem zjistil, že mě na těch cestách doopravdy nebaví každý den rozkládat a balit stan. Tím vznikl jeden projekt, který měl tyhle problémy řešit, jen se úplně nedařilo jej dokončit... A když mi bylo vyhrožováno tím, že si nějaké auto půjčíme, tak mě napadl skvělý nápad: když jedno auto není hotové... tak si koupíme další Abych tedy nebyl až takový pankáč, tak jsem bohužel zabrousil do vod, kde jsem si myslel, že je větší výběr vehiklů a tedy větší šance, že dotáhnu domů něco, co nepotřebuje kompletní renovaci. Ono se teda ukázalo, že ten výběr zas tak široký také není... ale když jsem v té době viděl, jak Štěpán po půlhodinové prohlídce koupil V8 Ameriku, tak jsem taky koupil první (a jedinou) věc v inzerci a dotáhl domů T4 Syncro

S mojí původní myšlenkou, že tam hodím nafukovací matraci a jedem, mě žena vyhodila. A tak chudák Ondra začal dnem a nocí rozvíjet svůj talent na vytváření vestaveb do aut. A ve finále i na automechanika, protože vzhledem k napnutému časovému rozvrhu se "dát to do servisu" taky nestihlo... navíc, víme jak ty servisy fungují Bylo to na knop, ale ve finále vše vyšlo. Sice víceméně první jízda dvacetiletou naftovou dodávkou byla směr Rumunsko a betatest vestavby proběhl taky až tam, ale co už. Kdo se bojí... Pro připomenutí a pro ty, co to v jiném vlákně nepotkali, přikládám znovu ty fotografie, aby bylo vidět v jaké bídě jsme museli 15 nocí spát

Teď trochu vážně, abych si ten ban doopravdy zasloužil. Ten dýzlovej chrochták s lichým počet válců je z uživatelského hlediska strašný. Chrochtá to, hlučný to je, po fialkách to taky zrovna nevoní. Ale je to bohužel (bohudík? ) jediná věc, co tomu koncernovému slepenci můžu vytknout. Na blbých 75kW s tím ta neforemná krabice peláší docela schopně. On ji teda poměrně brzo zastaví vzrůstající odpor vzduchu, ale ve vracečkách, kde se nejede na maximální rychlost, s tím dojedu i Rumuna. Řídí se to poměrně dobře, kokpit je poměrně prostorný, sedačky v pohodě, prostě i po celém dnu stráveném uvnitř z toho člověk vyleze v normálním stavu. Až na jeden malý zádrhel se na tom nic nevysralo, ani nebylo potřeba doplňovat nic tekutého. Syncro překvapilo velice pozitivně a ikdyž to s tím nákladem nejspíš mělo někam ke 2,5 tunám, tak se to drápalo v bahně a do kopců velice slušně. A vestavba a spaní uvnitř? Kam se hrabou pětihvězdičkové hotely, natož nějaký stan To letiště po rozložení, s hromadou místa, je prostě paráda (Hezky mluvim o sloníkovi, žejo? ).

Nic, ať se dostanu také k tomu cestopisu... 16 dní na cestách, 4.250km dohromady, Cooper ATT bez jediného defektu

[spm]

Den D

Den D začal velice slavně ještě před tím, než začal. Plán byl odjet v sobotu v brzkých ranních (tedy půlnočních) hodinách. Jelikož v okolí domova probíhá nějaká stavba a pořád někdo prudí s tim, že na cestě překáží náš vozový park, tak jsem jej část odvezl do práce. Chtěl jsem využít nabité kondičky, tak jsem vzal H6 s držákem na kola s tím, že pojedu po vzoru některých automobilek autem tam (do práce) a na kole zpátky. Tak zpátky jsem na kole ujel od závory v práci asi 500 metrů, než mi spadl řetěz a jak jsem do něj šlápl, tak jsem urval drát ve výpletu kola. Co už, nenechám se nějakým jedním drátem rozhodit.

Došlapal jsem na osmičce domů a šel připojit auto na 230V, aby se nachladnila lednička na lahváče a tak. Do Tčka jsem ve finále na připojení 230V přívodu dal stejný military konektor od amphenolu, jak přijde do Libera. Abych to měl čím připojit, tak jsem koupil buben z lidlu, ufiknul mu zástrčku se samicí a naletoval na ní ten military konektor. To jsem dělal as 2 dny před odjezdem, zkoušel to a fungovalo to. Teď jsem to zapojil a nic. Takže jsem vztekle šel pro další vybavení, abych se doměřil, že fáze na tom bubnu někde chybí. Urval jsem ten naletovaný konektor (který se teda extrémně debilně letuje), abych zjistil, že ten byl v pohodě a přerušilo se to na originální vidlici, co na tom bubnu byla. Tak jsem to naletoval znova, vidlic ustřihl, dal tam nějakou hnusnou šroubovací (jedinou, co jsem doma našel) a začal konečně chladit lahváče.

Další na řadě bylo napustit nádrž s vodou. Když jsem ji testoval, tak jeden hadičník při zavřeném ventilu kapal. Tak teď se z kapání stalo močení slona a vnitřek vestavby jsem omyl vodou. Abych tomu nasadil korunu, tak jsem při zoufání co všechno ještě zvořu zapomněl hlídat hladinu a tu nádrž málem přelil i vrchem Nic, utřel jsem vodu a šli jsme spát.

"Ráno" bylo kupodivu všechno v pohodě. Pivo studený, auto neshořelo, voda v nádrži. A dokonce to i nastartovalo. Hurá na cestu. Ve světle úspěchů jsem pořád čekal, kdy tomu foukne těsnění a uvařím to, ale ono nějak pořád nic (ikdyž teď zpětně mohu říct, že nejspíš bylo jenom vadné čidlo chladící kapaliny a ukazovalo blbě ). Jenom mi přišlo, že se ručička paliva nějak nehýbe, tak jsem to radši dotankoval, abych nemusel asistenčku zkoušet ještě na našem území

Cesta nudná, nic zajímavého... po dálnici jsme dojeli až na přechod u Aradu, kde nám navigace tvrdila, že je to nejlepší. Kolona docela dlouhá (a to jsem tam dojel levým pruhem, v pravém byla asi 10km kolona kamionů), ale vzhledem k Rumunskému přístupu to odsýpalo a byli jsme za 20 minut za hranicema. Tenhle detail si zapamatujte, až se dostanu k poslednímu příspěvku

Večer se pomalu blížil, takže začalo hledání místa na přespání, někam dobrým směrem. Projeli jsme Temešvárem (průjezd centrem velkého města s naftovou dodávkou v manuálu vždy potěší ) a někde za ním našli snad vhodné místo. Na začátku příjezdové cesty velký rigol s bahnem, tak auto alespoň hned dostalo nástřik V tuhle chvíli nastala ta nejvíce napjatá chvíle: vydržela to moje elektroinstalace? Funguje lednička? Chcípnul jsem ten chrchlák, došel dozadu a z lednice vyndal studené pivo. Ano!

[spm]

Ráno jsem s napětím očekával, jestli je pivo v lednici ještě studené. Jaksi nebyl čas tohle vyzkoušet vůbec předem, tak jsem nevěděl, co to bude dělat Bylo. Měřák ukázal, že kempingová baterie je nabitá na 100%. To se postupem času ukázalo, že je díky chybnému nastavení, nicméně i tak lednice užrala za noc z baterie asi 7% a solární panel i v mrzkém světle po východu Slunce to začne zdatně dohánět.

Místo, kde jsme skončili, vypadalo večer poměrně odlehle. Nicméně bylo blízko nějaké vsi, takže ráno se ukázalo, že tam až tak úplně sami nejsme. To je nicméně naštěstí naposled, co se něco takového stalo Sbalili jsme saky paky a vyrazili směr Svatá Helena. Po cestě se poprvé objevily větší kopce, tak jsem čekal, kdy se ručička teploty začne šplhat vzhůru a zase nic

Ve Svaté Heleně mě fascinovali úzké asfaltové silnice, kam se sotva vešlo jedno auto, s prudkými zlomy v křižovatkách, které kolikrát ani nešly vytočit. Nicméně je to asi nějaké specifikum české komunity - ve zbytku Rumunska byly cesty široké, zato bez asfaltu Jelikož jsme přijeli na pankáče, dopředu nic nedomlouvali, tak jsme také nic neviděli. Je to malá, malebná vesnička. Jediná hospoda co tam byla, tak asi zkrachovala, takže otevřený byl akorát obchod s různým zbožím (namátkou točené pivo, prací prášek a tak ) a celkově ve vesnici poměrně dost mrtvo. Tak jsme to alespoň zhruba prošli, koukli na výhled a šli zpátky. Na jedné z info cedulí byly nějaké statistiky sčítání lidu v různých letech. Populace poměrně dost ubývá, podle posledního sčítání je v podstatě na úrovni chvíli po založení. Kdo ví, jak dlouho to tam vydrží... Jinak navštívit Banát jako první věc asi nebyl úplně nejlepší nápad. Ono takhle druhý den člověk nepřijde vůbec divné, že na něj lidé mluví česky. Po dvou týdnech, kdy všichni mluví nějakou hatlamatilkou, bychom to možná viděli jinak

Takže zpátky k Dunaji a jeli jsme soutěskou Železná vrata dále. Jelikož mapu jsem měl připravenou ledabyle, tak jsem měl pocit, že nejvíce toho bude k vidění tam, kam mi hodil bod googlu a odmítal jsem ženě stavět po cestě na focení. Ono teda stejně nebylo moc kde Rozepře nastala ještě větší, když jsem nezastavil ani u těch kamenných xichtů, protože ta miliarda pohozených aut při silnici, okolo kterých nešlo ani projet, mi naháněla hrůzu. Nicméně výhledy tam byly hezké. Ale u bodu v mapě byl akorát most s hranicí, který vedl do Srbska a nebylo tam vidět vůbec nic

No nic, den se blížil ke konci, tak co dál. Od Tigra jsem dostal doporučení na knížky pro offroadové cesty pro motorkáře. Knížky jsem, vzhledem k mé veliké přípravě na cestu, prakticky ani neviděl. Ale součástí knížek bylo stažení GPX tras, které jsem si alespoň narval do mobilu. Tak jsem to otevřel a našel první cestu kousek od nás. Vrátili jsme se kousek zpátky k Orsove, kde jsme sjeli z asfaltu a po šutrovaté cestě vzhůru. Cesta celkem v pohodě, jenom ty šutry byly větší než by se mi líbilo... Ale bude hůř V tom prudkém kopci na cestě tohohle stylu jsem konečně docenil tu ultra krátkou jedničku v Syncru. Je to celkem fajn, že se dá po té cestě jet rychlostí, při které si nevyrazím zuby. Po asi 3 kilometrech jsme vystoupali poměrně vysoko nahoru a objevil se výhled na Dunaj, i s tím mostem do Srbska. Který je ve tmě poměrně solidně nasvícen, takže ten výhled ve výsledku byl poměrně pěkný. Foukalo tam teda jako prase, ale tady zase přichází velká výhoda auta - uvnitř je naprosto krásně.

Tak jsme zapálili gril, otevřeli pivo... a přišel rumunský pes Začal nás pozorovat asi ze vzdálenosti 100 metrů a postupně se přibližoval, až skončil asi 3 metry od nás. A čekal a čekal, i po skončení grilování čekal. Myslel jsem, že nás bude alespoň hlídat, ale na noc zdrhnul. Objevil se až znova na snídani

[spm]

Ráno jsme pobalili krámy a vyrazili po šutrové cestě dále. Množství šutrů lehce ubylo a zároveň tím, že už nebylo moc kam stoupat, byla cesta celkem v pohodě. Ikdyž ze začátku jsem se chvíli bál, když z protisměru projely desítky enduro motorkářů. Cesta vedla přímo okolo větrné elektrárny, fotka s velikostním měřítkem T4 je... zajímavá Po pár kilometrech uprostřed úplně ničeho se offroadová cesta změnila v novou asfaltku. Tenhle jev se v Rumunsku objevuje taky poměrně dost často. Jen cesta nebyla zas až tak široká a dojeli jsme pána s traktorem, kterého předjížděl pes Pes uhnul, jenom teda já si nebyl jistej, jestli se tam s tou almarou vejdu. Ale pan mával, tak jsem se asi vešel. Teda snad to bylo mávání a ne hrození

Dostali jsme se na zpevněné širší silnice, nicméně se na nich začalo ukazovat, že cestovat Rumunskem je na dlouho. Nejdelší rovina má typicky asi 20 metrů, zatáčky nemají nejmenší poloměr, takže průměrná rychlost s almarou není nejvyšší. Teda, almara by jela asi víc, ale je potřeba si tu vestavbu nerozbít hned na začátku cesty Dojeli jsme do Târgu Jiu, což je teda naprosto hnusný město. Jediná atrakce v něm je památník obětí první světové války, který nevím proč, vypadá jak obrovské anální korále Nicméně ten park s památníkem je asi jediné místo v tom městě, kde jsem neměl nutkavou potřebu vrazit si šroubovák do oka.

V Lidlu jsme přikoupili piva a maso a chtěli vyrazit dále. A tady se poprvé objevil problém: otočím klíčkem do třetí polohy a nic. Kontrolky svítí, všechno, jenom to netočí. Fakt, hnusnější místo na nestartování si to vybrat nemohlo. Jelikož v těch svých vehementech mám i monitoring startovací baterky, tak jsem jej zkontroloval, ale ta byla v pohodě. Čtvrtý pokus a chytlo to. Uff, rychle pryč. Radši ať to zdechne někde v horách, tam je alespoň na co koukat

A tak jsme vyrazili směr Transalpina. Někde hned z kraje po pár nastoupaných výškových metrech vznikla níže přiložená fotka. A je to v podstatě jediná fotka, kterou mám ze silniční části Transalpiny. O pár metrů dále se objevila náhlá mlha (další foto) a v podobném duchu to vypadalo zbylých 30 kilometrů v serpentinách Spolujezkyně byla ráda, že nevidí ty srázy dolů. Že je nevidím ani já a nevidím ani zatáčku 5 metrů před sebou nevadilo Jenom to trochu kazilo plány co dál. Teda, v plánu bylo se pokusit někde nahoře přespat, ale těžko se to realizuje, když není vidět na krok. Naštěstí teda ve chvíli, kdy jsme projeli vrcholem a odbočili na profláklou hřebenovku, tak mlha ustoupila natolik, že šlo alespoň poznat, jestli stojím na cestě nebo ne Hrozně foukalo, byla hrozná zima (tuhle noc jako jedinou jsem i zapnul spacák ), ale na prvním místě, kde šlo vyjet alespoň mimo cestu jsme to nechali. Mlha se rozestoupila ještě trochu a na vrcholku opodál se objevil Land Cruiser. Samozřejmě češi Grilování se přeměnilo na rychlé ohřátí instantní polívky a šli jsme spát.

[spm]

Ráno jsme se probudili do stejně hnusné zimy, jako byla na večer. Mlha taky úplně nezmizela, ale byla vidět alespoň cesta. Do toho všechno bylo celkem slušně podmáčené. Tráva na které jsme stáli, na cestě hromada velkých louží, ... ale co, podruhé sem přece nepojedu. Naftový zázrak tentokrát nastartoval, tak jsme vyrazili po hřebenovce dál. Ani jsem nekoumal kudy jet, tahle trasa byla v knížkách taky, tak jsme jeli podle čáry.

Cesta zatím v pohodě, sice každou chvíli velká louže, do které jsem nechtěl úplně vlítnout, abych to tam třeba neutopil, ale nic dramatického. Po chvíli se objevovaly úseky, kde zpevněná cesta mizela a jelo se spíš po bahně. Ale zatím stále v pohodě. No a pak to začalo být zajímavější: úzké cesty na kraji srázu, nakloněné přesně ze srázu dolů. Indikátor bezpečné jízdy tentokrát již při absenci mlhy viděl, ale neměl sílu ani křičet Do toho se sem tam na cestě objevilo vymleté koryto nejspíše od vody, které bylo potřeba objet - nejlépe přímo při kraji srázu Taky se to ne vždycky povedlo a několikrát mi ten zadek do koryta zahučel. Hádám, že někde tady jsem ohnul tu čtyřku plech se zásuvkou na tažném... Pro mě nejhorší část byla, když takové koryto bylo nakonec zakončeno balvany, na které bylo potřeba se vysápat. První průjezd nevyšel. Tady jsem se pokusil zapnout uzávěrku, která se nezapnula. O několik dní později jsem zjistil, že asi hapruje jenom kontrolka a stačí do ní praštit a už to svítí Nicméně při druhém pokusu, nechápu jak, se krabice na ty šutry vyšplhala. Říkal jsem si, jací jsme drsný offroaďáci... načež jsme za zatáčkou potkali Logana a rumun tam sbíral borůvky

No nic, s příjezdem do lesa se cesta začala lepšit. Takže žádné další drama, jen to stále nešlo jet zrovna rychle. Takže, s přestávkou na oběd, nám to do Ciungetu trvalo něco přes 4 hodiny. Auto přežilo, spolujezdec přežil a zamířili jsme směrem k Brašovu. Jsme na cestě 4. den a víceméně nám začala docházet zásoba pitné vody. Ta byla v 70 litrové nádrži, určené původně pro Libero. Takže navzdoy zdejším prognostikům, že taková nádrž na vodu je naprosto zbytečná, byla pitná voda opět to první, co nám došlo Vzhledem k tomu, že po večerech zatím také nebylo zrovna teplo a nikdo neměl morál se sprchovat, tak jsme poprvé zamířili do kempu s vidinou, že se vyřídí vše potřebné - nabere se voda, vybere záchod a vypere prádlo. To se celkem i povedlo. Cesta v pohodě, jen na jednom úseku nás stádo ovcí nechtělo pustit dále... ale to se tady také stává běžně

[spm]

Ukázalo se, že když se stmíváním přijedete do kempu, hodíte prádlo do pračky, který se tam máchá dvě hodiny a pak to při nějakých 10°C naházíte na zahrádku zasviněného auta, tak to do rána neuschne Proměnil jsem tedy dýzlwágn v pojízdnou sušárnu a šňůru na prádlo natáhl vnitřkem Kafe a jedeme.

Dojeli jsme na hrad Bran, který byl v podstatě kousek, že se ten naftový ingot ani neohřál. Tady jsem zažil první turistické peklo; jak zatím bylo všude skoro liduprázdno, tak tady už po vjezdu do vesnice bylo asi 10x víc lidí, než kolik by se mi líbilo. Stánky s hromadou ptákovin, kterými člověk musí projít, aby se vlastně dostal dovnitř. Navzdory tomu, že člověk po cestě míjí koňské povozy, tak vstupenka se kupuje v samoobslužném automatu. To by z toho u nás někomu rupla cévka Hrad jako je pěkný... jenom kdyby tam nebylo tolik lidí. No nic, když už si užíváme toho turistického cirkusu, tak jsme si jednou nechali to jídlo i uvařit a jedeme dál.

Po cestě projíždíme městem Prejmer, kde je poměrně pěkný opevněný kostel. Údajně, podle cedulí co tam píšou, má tenhle nejsilnější opevněnou stěnu. Je to hezké. Vstupné opět vyřizuje samoobslužný automat a tentokrát to ani živáček nekontroluje, ale vstupenka se strká do turniketu.

Vyrážíme směr Focul Viu a zde poprvé fatálně selhává navigace. Mně se naplánovaná cesta původně zamlouvala, že alespoň bude zase nějaký offroad. 30 kilometrů šotoliny, pěkné. Začal jsem zjišťovat, jestli krabice má nějaké WRC vlohy. Což vyústilo v to, že jsem před jedním z mostů přehlédl poměrně velkou nerovnost v povrchu, auto provedlo skok v Ludva stylu a vestavbu jsem posunul o centimetr vpravo, takže některé šuplíky začaly jít ne úplně dobře otevírat. O pár zatáček dál jel zase náklaďák se dřevem, jehož řidič asi také trénoval na rally. No, je to zajímavé vidět jet náklaďák se zablokovanými koly bokem

Odbočujeme do lesa, konečně offroad. Cesta se začíná poměrně zhoršovat a před autem nám přeběhne medvěd. Naprosto skvělé místo na to tu zapadnout (signál tu samozřejmě není). Přejíždíme brod a o po pár set metrech mi začínají připadat ty vyjeté koleje pro náš lakatoš příliš hluboké. Do cíle stále asi 20 kilometrů. No nic, není čas na hrdinství, obracíme to a jedeme zpátky, zkusíme to tentokrát podél té trasy pro motorkáře Takže zase 30 kilometrů šotolin zpátky a najíždíme na další cestu. Po zbytek dnešního dne (a vlastně i velkou část dalšího) o asfalt nezavadíme. Tenhle úsek šotolinové je moc hezky zatáčkovitý a do toho navíc začíná padat tma. Jelikož jsem ten offroad úplně nechtěl pokoušet za tmy, tak opět zkouším co krabice umí. S těma super krátkýma kvaltama mám veškerou pozornost soustředěnou na to, abych tou dvoumetrovou tyčí, co trčí z podlahy, trefil nějakou rychlost a nemám ani čas sledovat teplotu vody Indikátor ani nedůtá. Nicméně souboj s časem jsem stejně prohrál, do Tercy (nejbližší civilizace k námi plánované atrakci) přijíždíme už za naprosté tmy.

Což je možná lepší, protože když jsem ráno zjistil, kde jsme to auto odstavili, tak jsem přemýšlel, že i to kafe si radši pojedu uvařit jinam Nicméně, zastavili jsme někde na konci obce, k věčným plamenům nás dělil brod a kilometr cesty, kterou bych stejně neměl koule projet (byť řidič s koulemi by to asi dal ). V doufání, že koukat na zapálený plamen bude lepší za tmy než za světla jsme se vydali do lesta vstříc medvědům. Až jsme ten táboráček našli Má to velikost takového normálního táborového ohníčku, jenom to u toho smrdí jak plynový sporák Ale je to bezesporu poměrně zajímavé a jeden by u toho tepla vydržel... No nic, po chvíli rozjímání jsme se vrátili zpět a šli spát

[spm]

Ráno jsme se probudili uprostřed bažiny. Ani ten výhled z auta za nic nestál. Světlou chvilkou byla akorát paní, co okolo nás hnala krávu se zvonkem na pastvu (nevím teda kam, možná to byl nějaký druh krávy, co žere bahno) a mávala. No nic, kafe a jedeme na bahenní sopky.

Ty jsou nedaleko. Ostatně wikipedie tvrdí, že bahenní sopky se vyskytují v blízkosti ložisek ropy nebo zemního plynu, což bylo asi to co tam včera hořelo Takže co by kamenem dohodil, 36 kilometrů a hodiny a půl jízdy, dorazili jsme k sopkám. Sopek se musím zastat, ačkoliv je sem kdysi dával Miloš vyfocené z dronu a Tomáš tehdy pronesl, že nebýt pohledu zeshora, tak by si toho ani nevšim, tak ačkoliv dron je asi jedna z mála blbostí, co jsem si ještě nepořídil, stejně tohle považuju za jednu z nejhezčích věcí, co jsem za ty dva týdny viděl. Asi mám pro to bahno slabost, ale na ty panoramata z fotek koukám stále dokola.

Idylku nicméně ukončila MMVČ, která se rozhodla na vlastní kůži vyzkoušet léčivost zdejšího bahna a zmizela po krk v jedné ze sopek. Léčivost bahna na lidský organismus nedokážu posoudit, ale jeho vliv na mobilní telefony byl zatím pouze záporný Nicméně prosíravě, jak jsem měl toho offroadu už dost, jsem nechal auto na betonovém plácku pod sopkou (narozdíl od skupiny mladých čechů, co jedničkovýma ofcema vyjeli ten tankodrom nahoru a divili se, že tam jsou lidi, když tam nebyla žádná auta ), kde šla rozbalit sprcha a nastala očista.

Také se během této chvíle objevil vítěz soutěže nejopsklejší toulavý pes. Zatímco všichni ostatní si drželi distanc jako ten první, tak tenhle husky-malamut-cosi klidně vlezl do auta, začal se přehrabovat ve věcech, co jsem vyházel z vestavby, abych ji po včerejší erzetě dokázal posunout na své původní místo a při jídle si nám lehl pod nohy.

Dýzlwágenovi bylo líto, že byl ušetřen bahenní koupele a odmítl nastartovat. Chvíli jsem přemýšlel, jestli by nestačilo zapřáhnout huskyho, ale ten v tu chvíli radši zmizel. Po pár neúspěšných pokusech, kdy jsem to už z toho kopce pustil dolů, ať to spadne někde ze skály, se ten startér najednou roztočil. Vyrazili jsme směrem k moři, s tím že se pokusíme najít nějaký kemp, kde půjde odstranit těch pár desítek kilogramů bahna z oblečení.

Tam se nicméně ukázalo, že to zas tak jednoduché není. Asi už pro koupáky je na koupání se v moři zima a všechny kempy jsou už dávno zavřené. Na druhý pokus jsme teda narazili na jeden, který jeho majitel zveleboval na příští sezonu a tak nás tam pustil. Akorát to teda byl akorát oplocený kus ničeho uprostřed ničeho, takže na pračku jsme mohli zapomenout... No, dobře, byla tam alespoň umývárka se sprchama... a teplá voda z kolektoru, která nám kupodivu nedošla a byla i teplá. Lepší než bezdrátem do oka.

[spm]

Po tom, co jsme celou umývárku zadělali bahnem, jsme se raději zdekovali pryč. Auto sice nechtělo, ale nakonec nastartovalo. Popojeli jsme asi o kilometr vedle podívat se na slané jezero - Techirghiol. No, podle mě by mu měli říkat spíše smradlavé jezero, protože to je jediné, co si z toho pamatuju

Následně jsme přejeli do Constanțy, kde, když to nevyšlo v kempu, by mohly být nějaké prádelny. Bohužel tu, co jsem našel na mapě, byla poměrně dost v centru, to město se ukázalo, že také není nejmenší a podobně jako většina věcí v Rumunsku je v rekonstrukci. Což znamenalo absenci většiny asfaltových povrchů a vodorovného dopravního značení. V kombinaci s rumunským řidičským umem je to vysloveně vytoužené místo pro řízení naftové dodávky v manuálu s krátkou převodovkou z Ferrari Zaparkovat od prádelny se mi povedlo poměrně blízko, byť asi jediný důvod, proč to místo bylo volné je, že do něj trčel nějaký keř, o který jsem oleštil celou boudu. V prádelně mě zaujala cedule s vyobrazeným perským kobercem - takovým, na jakém lítal Aladin - a výmluvným škrtancem, který asi říkal, že tohle se tam fakt prát nemá. Přemýšlel jsem, koho to napadlo, ale když se člověk podíval po barácích okolo, tak tenhle koberec tam měl snad každý

Zatímco zbytky bahna ze sopky ničily samoobslužnou pračku, začal jsem vyhledávat autoservisy v okolí, neb se mi úplně nelíbila výrazně se zhoršující ochota startování naší krabice. Vzpomněl jsem si na youtubový kanál WeAreCarFans, kde vždy po projetí půlky trasy říkali, jak každým kilometrem šetří, protože odtah bude jen levnější. No, tak my byli přesně v půlce Každopádně, servis jsem našel, ale zapomněl jsem tak trochu na to, že je pátek a servis mě zchladil hned tím, že by to mohli opravit tak nejdřív v úterý. Město mě nadchlo jen nepatrně více, než Târgu Jiu, takže jsem poděkoval, doplnil u lidlu zásoby piva a masa a odjel čekat na odtah někam pryč Teda odjel, ještě jsme se museli podívat na to Casino nebo co to je... v rekonstrukci

Vyrazili jsme tedy směr sever a s blížícím se západem Slunce dojeli do Jurilovci. Prý je to strašně chráněné místo, jsou tam nějaké vykopávky po starém Řecku, Byzantské říši a ještě něčím. Chráněnost se nicméně pozná patrně tím, že člověk tím autem dojede klidně až do moře Po cvaknutí fotky jsem to teda postavil alespoň o metr dál od vody (co kdyby přišel příliv) a pustili jsme se do večeře. Respektive pustili jsme se do boje s větrem, který se nám vší silou bránil připravit cokoliv, co potřebuje teplo z fosilního zdroje. Po dlouhém boji jsem kafe nakonec musel uvařit uvnitř auta a gril rozdělat těsně za kolem, kde při krytí brzdovým kotoučem to alespoň na pátý pokus šlo zapálit A vzhledem k tomu, že ven nešlo vyndat ani stůl, aniž by odletěl, tak jsme to uvnitř pak i snědli. (Pro hamouna: ano, na té fotce je bůček )

[spm]

Vzbudit se a koukat z okna na východ Slunce nad mořem docela jde Vlastně si to musim užít, protože si jsem poměrně jist, že východ Slunce zase pěknou řádku let neuvidím, protože v takové nelidské hodiny vstávat nebudu S napětím očekávám, jestli krabice nastartuje nebo budu ty frantíky odvedle google translatorem prosit, aby mě odtáhli někam na asfalt, kam přijede odtahovka... ale krabice startuje Vyrážíme dále směr Tulcea, kde necháváme auto poblíž nábřeží a já se marně snažím pochopit systém placeného parkování. Automat bere jenom jejich plastové bankovky a nevrací. Supr. Chce zadat registrační značku vozidla, ale stejně z něj pak vypadne lístek, který se strká za okno. Tak budiž. Po chvíli zjišťujeme, že naše návštěva bude delší, než za kolik jsem tam nastrkal plastových papírků. Tak si říkám, že to určitě bude chytrý, že když tam tu značku zadám znova, tak to prodlouží parkování. Samozřejmě zaplacený čas parkovného to ukáže až po strčení bankovky a ne, nebylo to tak chytré. Mačkám tedy storno a místo vložené bankovky mi zpět vypadne jenom papírek, že mám o refundaci požádat v nějaké kanceláři, ani není napsáno kde. V hlasitém halekání rumunských nadávek všude okolo mi brání jen to, že jsem se žádné nenaučil

Placení parkovného tedy řeším čecháčkovským stylem a jdeme se přesunout na loď na projížďku deltou Dunaje. Rumunský kapitán se toho zjevně nebojí a tak sotva odplave pár metrů od docků, vezme za plyn tak, že se člun nakloní o 30° dozadu a plaveme Čeká nás několika hodinová plavba kanálama v deltě plných mokřadů a celkově člověkem ještě relativně nezničeného prostředí. Sem tam se tu objevují takový ti divní ptáci s dlouhýma nohama a tak. Je to pěkné, zvlášť když jednou tím volantem taky kroutí někdo jiný Na jedné větší křižovatce zavibruje mobil a objeví se na něm SMSka začínající textem "Vítejte na Ukrajině." To pak jeden neví, jestli se má bát více ruské rakety nebo účtu za data. Součástí projížďky byl i oběd, takže kdesi někde v kanále, uprostřed ničeho, kapitán uvázal loď na molo a vyložili nás na malinký ostrůvek, ve kterém byl vysekaný kus trávy a na něm postavená dřevěná bouda s restaurací. O kus v dáli vrčela elektrocentrála, jinak tu nebylo nic. Dostali jsme nějakou pomazánku s kaviárem a smaženou rybu s polentou. Teda alespoň my, turismus to nejspíše zničil už i zde, takže většina ostatních účastníků dostává smažený kuřecí řízek. Když jsme na loď nastupovali, tak veselý kapitán druhé lodi se nás ptal, jestli jíme ryby... a při tom utrousil velice nelichotivou poznámku na ty kuřežrouty

Po jídle zpátky do člunu a do přístavu. Prošli jsme ještě muzeum, jehož součástí bylo akvárium, kde si šlo prohlídnout ty potvory, co byly pod vodou. Cestou od muzea jsem si nemohl nevšimnout velkého umění místních síťařů a toho, jak svědomitě dodržují poloměry ohybu optických kabelů Moře bylo dost, tak vyrážíme zase zpět na západ, odkud bude odtah již jen levnější. Navigace mlela něco o přívozu, což se mi úplně nechtělo absolvovat, takže jsem vybral cestu delší, horší a neprůjezdnou. Naše jízda skončila asi 3 kilometry od mostu přes Dunaj ve městě Brăila. Podle navigace to vypadalo, že se tam někdo vyflákal a zvládnul při tom zablokovat celou komunikaci. Ale těžko říct, aut před náma bylo dost a když jsme se po půl hodině neposunuly ani o metr, tak jsem nacvičel již známý trik "otáčení krabice na okresce" a vydal se zpátky do Galați na ten přívoz. Bohužel ten nápad mělo nejspíše více lidí, což jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem asi sedmdesátkou přejel horizont a za nim stála kolona aut Po obhlédnutí okolí to bylo ještě napínavější. Na přívoz, který jel asi za 40 minut, se vejde prý asi tak 35 aut. My byli 31. V Rumunsku... Tak jsme si koupili lístek a čekali. Samozřejmě když došlo na nakládání, tak přesně nás se pokusil předběhnout nějaký čuromedán s Moldavskou značkou. Nicméně tím svým manévrem spíše málem přejel maníka, co kontroloval lístky, takže si to s ním vyříkal on a na přívoz jsme se stačili nacpat.

Takže po pouhých 2,5 hodinách po zastavení v koloně jsme se konečně ocitli na druhé straně té louže. IT specialisté by si mohli myslet, že nakládání aut na přívoz je krásný příklad LIFO datové struktury, alias zásobníku. Tedy že auto, které přijede poslední, vyjede z přívozu první. Bylo by to logické, když ty pozdější auta blokují ty dřívější. Ale v Rumunsku to vypadá jinak, takže otevření vrat přívozu má zhruba stejný efekt jako zelený semafor na velké ceně. A rozjezdou se s kvílícíma gumama všichni zaráz. Pro nás, kterým už bylo jedno, jestli tu řeku přejedeme za 2,5 hodiny nebo za 2,5 hodiny a pět minut to bylo jedno, alespoň nějaké zpestření večera Přívoz přirazil akorát se západem Slunce, takže jsme vypadli z města a první neasfaltovou cestou vyrazili někam, kde se dá spát, grilovat a pít pivo

[spm]

Den strávený víceméně na cestě (včerejší mnohahodinový pokus o překročení Dunaje tomu nepomohl) a ještě navíc zahájený úklidem domácnosti Kdybych to byl býval věděl, že většina elektřiny pocházející z modrých krabiček padne na provoz vysavače pro úklid auta...

Každopádně někdy k večeru jsme dorazili do Viscri, malebná stará vesnička, trochu zprzněná turismem. On tam někdy před x lety přijel Princ Charles nebo kdo a tak patrně z většiny starých domečků dnes je hotel. Nicméně tím, že jsme dorazili takhle pozdě, tak už zde skoro nikdo nebyl a bylo to snesitelné. Vesnice mi trochu připomínala Hoštice ze Slunce seno Na konci vesnice je další opevněný kostel. Otvírací dobu jsme stihli jen tak tak.

Po návratu k autu jsme popojeli o kousek vedle a polní cestou se vydrápali na přilehlý kopec. Krása, západ slunce, výhled, nikde nikdo, rozpálený gril a studené pivo. Jenom zase přiběhli nějací raťafáci a několik hodin hlídali gril, jestli na něm náhodou něco nezbyde

[spm]

Další víceméně nezajímavý den. Plánovali jsme navštívit největší turistický cirkus (ikdyž se nakonec ukázalo, že byl překonán ) - Transfăgărășan. Nicméně na něj to bylo ještě kousek cesty a voda už nám zase docházela. Takže po včerejším dnu stráveném v krabici jsme se rozhodli pro odpočinkový den. Dojeli jsme do Sighișoary, což má být nějaké město s historickým centrem zapsaným do UNESCO.

Lidí naštěstí takhle po ránu bylo stravitelně. Historické centrum je na brutálním kopci. A je poměrně malé, takže projít ho zabralo celkem chvilku. Když člověk projde tou bránou, tak to pro změnu zase vypadá, jak centrum Prahy Prošli jsme centrum, naobědvali se, dokoupili pivo a maso na gril a vyrazili směr Cârța, kde jsme se ubytovali v kempu přímo v obci. Krabici se do kempu asi úplně nechtělo, protože po vyřízení papírů odmítala nastartovat, abych s ní mohl zajet dovnitř Na třetí pokus to vyšlo. Nádrž s vodou po tom poloslaném humusu z posledního kempu u moře jsem vypláchl a doplnil konečně něčím, co šlo pít. Asi jí to prospělo, pač se konečně přestal při používání vody ozývat ten divný pištivý zvuk (nejspíš z odvzdušňovacího ventilu). Na druhou stranu při manipulaci s vodou jsem vzal do ruky pancéřovou flexi trubičku, která nám sloužila jako vodovodní baterie a ohnul ji v místě, kde se neměla ohýbat. Překvapivě praskla Jedna z výhod integrované nádrže na vodu ve vestavbě je, že se z ní ta voda jinak, než touhle baterií (a čerpadlem) dost blbě dostává. Nicméně zde se projevily jisté výhody cestování 20 letým vysloužilým šrotem. V krabici nářadí a různých pomůcek na cestování jsem vytáhl vulkanizačku a tejpu a po chvíli odborného oblepování baterie zase fungovala. Než doběhla várka špinavého prádla v pračce (které nám úplně moc vyprat nechtěli, ale naše v tu chvíli zděšené výrazy majitelku kempu přesvědčili ), šli jsme se projít.

V obci se nachází zřícenina, u které vlastně pořádně nevím co to je, ale dle popisů to býval nějaký klášter. Nicméně z toho, co okolo zbylo, lze usuzovat, že to bylo doopravdy obrovské. Zajímavé ještě je, že vnitřní část je zachovalá a uvnitř vybavená. Podle cedulí to prý doteď slouží jako kostel (jenom by mě zajímalo, jestli u věřících také vybírají vstupné ). Po návratu jsme jako správní cigání natáhli šňůry a rozvěsili prádlo všude okolo

[spm]

A je to tady, konečně ten turistický cirkus Jelikož v kempu jsme skončili v brzkém odpoledni, byl poměrně prázdný. Ale než jsme ulehli ke spánku, najelo tam docela dost bydlíků a podobné havěti. Tak jsem se obával, co ráno nastane. Kupodivu skoro nic, ačkoliv s naším smyslem pro rychlý start jsme odjížděli zase jako poslední, tak jsem při prvním stoupání nic nedojel a ani nic nedojelo nás. První zastávka přišla záhy a ještě poměrně dole, kdy jsme zaparkovali a vydali se pěšky k vodopádům Bâlea.

Ačkoliv to mělo být poměrně kousek, času nás to stálo poměrně mnoho. Ono s těmi cestami se to má tak, že to co je u nás turistická stezka, je v Rumunsku silnice druhé třídy. A to co je turistická stezka v Rumunsku by nepřeskákal ani Kamzík. Na cestě zpět se mi docela zželelo pani ve věku 60+, která šla k vodopádům a vypadala dost vyřízeně... Nicméně stála v té části, kde byla ještě cesta, to asi nevěděla, co ji ještě čeká Každopádně vodopád je hezký, ikdyž k němu vede spíše ferrata. A lidi zatím skoro žádní, super.

Po návratu jsme usedli do krabice a začalo to lepší stoupání. Také se stal malý zázrak - ačkoliv ráno v kempu nebylo v podstatě vidět ani na krok, tak tady se objevilo sluníčko a krásný výhled. Aut pořád málo, moc se nestává, že bych něco dojel a mě také nikdo nedojíždí. Teplota drží (nebo je vadné čidlo ). S několika zastávkami dojíždíme k ledovcovému jezeru a šmatláme chvíli (víc jak hodinu podle pálky na parkovném) po okolí. Lidí pořád přijatelně, asi to má nějakou výhodu vyrazit až skoro v říjnu Kousek od jezera je krásné místo na skále, ze které je ten nejlepší výhled na severní část silnice, odkud jsme právě přijeli. Jenom na tu skálu někdo jebnul nějakou infantilní skleněnou kukaň, do které se vybírá vstupné. A ještě navíc tam ani nikdo není, takže je to zavřené. Řešíme to po rumunsku jako ostatní: přelezeme zábrany, obejdeme kukaň a kocháme se výhledem beze skla Fascinuje mě, že to ten naftovej krám vyjel, aniž by se upekl

Neochotně, ale vyjíždíme dále, projedeme tunelem a už jenom dolů. Lacul Vidraru po radách projíždíme nezpevněnou cestou po západním břehu. Těšil jsem se, že to bude bez lidí a budeme mít krásný výhled na přehradu, jezero nebo co to je. Škoda jen, že mi taky nikdo dopředu neřekl, že z té cesty vůbec nic vidět není, pač to pořád vede lesem Takže ten zážitek byl... no, viděl jsem lepší věci. Na cestě žádné těžké pasáže nejsou, projel by to i břichoplaz, ale je tam hromada děr, takže se to jede pomalu (hodina+), aby si člověk nevyrazil zuby. V jednom místě jsme od břehu kousek, byla doba oběda, tak jsme alespoň proběhli lesem a najedli se při výhledu. Tím vznikla ta jediná fotka jezera Na konci cesty u hráze byla asi nejzajímavější pasáž cesty - projíždí se tunelem vyrubaným ve skále. Tedy, ty betonové překlady jsou jenom u vjezdu, jinak je to fakt jenom vyrubaná díra skálou, na cestě bez asfaltu, uvnitř bez osvětlení. Docela zajímavé tím projet Parkujeme a jdeme se projít po hrázi. Pro příznivce léčby šokem, co trpí strachem z výšek, doporučuju se podívat z hráze dolů. To je sakra brutální výška a hromada betonu, co tam je...

Pokračujeme tedy dále, kousek od hráze se množí hromada odstavených aut na blikačky. Asi zdejší oblíbená atrakce - krmení medvědů. Chudáci. O kus dále zastavujeme u Drákulova hradu, ale ten je, jak jsme čekali, stále v rekonstrukci (podle toho stavebního povolení nebo co to tam bylo by to teď snad již mělo být otevřené). Co se dá dělat, holt si těch 1480 schodů nedáme

Vyjíždíme dál, pryč z hor a hledáme pomalu místo na přenocování. Tady si to trochu přestávám pamatovat, protože se mi nepovedl jeden průjezd lesem. Lesní cesta, která byla celou dobu úplně v pohodě, se najednou zhoršila. Napřed prudký sjezd dolů s vyjetými kolejemi, kde jsem přesně věděl, že to nebudu chtít jet zpátky. A co čet nechtěl, kus za sjezdem bahenní přehrada, kterou se mi nepovedlo přeskočit (ono by to asi šlo, ale chtělo by to navigátora... ). Takže vyjet z toho bahna ven a v lese na ne moc velkém prostoru to otočit. Tady jsem připálil spojku, že smrděla ještě další dva dny. No a teď to stoupání. Rozjel jsem se opatrně na jedničku, abych spojku nedorazil, nicméně z té tenké krajničky jsem samozřejmě do těch kolejí spadnul. Ale co už, kravál se neozývá a sunese to, jedem. Na konci stoupání, protože jsem manták, jsem ještě připekl motor, respektive jsem poprvé viděl ručičku otáčkoměru v červenym To všechno proto, že už cestou dolů jsem věděl, že se to auto na tom hupu vykříží... ale že tam mám uzávěrku, která by to vyřešila, jsem si vzpomněl až když jsem měl motor v červeném a nešlo s tím nic dělat Ani pořádně nevím, jak jsem se tam odtud dostal, nejspíš jak jsem ubral plyn a sjelo to kousek zpátky, tak se to chytlo země a rigol jsem vzápětí přeskočil. Mám to už nějaké mlhavé. Jenom jsem furt vyndaval šutry z podvozku a koukal odkud co teče. Prý jsem cestou málem přejel i nějaké ovce nebo co

[spm]

Ráno jsem šel zkoumat kolik nafty v té prorvané nádrži zbylo, ale překvapivě pod autem bylo sucho. Nádrž byla taky suchá. Otevřel jsem kapotu, ale tam taky nic nebylo oházené olejem nebo chladící kapalinou. Nastartovalo to. Tak jedem. Další spíše přesunový den, kdy jsme jinak kopírovali hřebenovku z Transalpiny, ale tentokrát po té asfaltové cestě. Zastavili jsme se v jeskyni Pestera Bolii. Pán nás poslal dovnitř, že vstupné zaplatíme potom, že si musí opravit auto, které tam má rozebrané. Jeskyni jsme si prošli, ale po návratu pán auto stále neopravil Nicméně si nechal konečně něco zaplatit a jako vstupenky jsme dostali magnetky, které teď zdobí interiér krabice Ironií osudu je, že krabice teď nenastartovala. Ani na 10. pokus. Tak jsem začal také ven tahat nářadí a měl strach, aby si pán nemyslel, že si z něj dělám prdel a nehodil po mě klíčem Nicméně díky bohu za youtube a za teleskopický klíč na kola. Nouze dělá z lidí automechaniky, takže podle videa se mi povedlo tím servisním otvorem na dolévání kapalin (kapota) najít něco, co by mohl být startér. A pomocí metrového klíče na kola do něj fláknout. Krabice chytla, hurá, jedeme.

Ikdyž tenhle den se už nic zvláštního nestalo. Přiblížili jsme se obci Hunedoara a zakempili kousek od ní. Na místě, které bylo na mapě park4night, s nějakým mizerným hodnocením a komentářem, že je to pro nazvedané traktory nebo tak něco. No, nevím, syncro si ani nevšimlo, že po něčem jede. Asi nějaký fanda předních pohonů Místo jinak až na tu haldu odpadlů krásné, s výhledem na okolní kopce... většinou okupované nějakou další dodávkou

[spm]

Sbalili jsme se a dorazili ten kousek do Hunedoary. Kde je takový ten, Korvínův, hrad, který sem také už dával Miloš. A ten byl, jako většina věcí v Rumunsku, v rekonstrukci Každopádně jsem si zase ověřil, že neumím fotit. Na všech fotkách na googlu je to takový krásný, pohádkový hrad. No a na mých... hromada kamení. No nic, prošli jsme to, najedli se a vyrazili směrem na něco, co vyhrálo soutěž největšího turistického cirkusu - Salina Turda.

Salina Turda je starý důl na sůl. Něco podobného jsme kdysi navštívili už v Polsku, ale tady je to poměrně jiné. Zatímco polská Wieliczka je takové místo plné různých chodeb, tak tady těch chodeb moc není. Zato jsou ty vyhloubené 3 doly, z čehož dva jsou přístupné. Už u pokladen na lístky člověk cítí něco divného. Přemýšlel jsem, jestli pokladní není politá naftou a nechce se zapálit. Ale ten smrad po vstupu už jen sílil a sílil. Všude je strašné množství soli. Je narostlá na stěnách, jsou jí porostlé kabely od relativně nových osvětlený. Dřevěné schodiště je úplně obalené solí, že to dřevo je bílé. Nicméně když člověk sešmajdá z těch schodů dolů do prvního dolu, tak zjistí... že je to obrovské. Takhle obrovská díra v zemi se jen tak nevidí. Fakt obrovská díra v zemi, s černými stěnami a kreslenou strukturou od soli.

Nicméně, začíná cirkus. Člověk by se tu mohl kochat, dívat se, ... ale když sestoupá na dno dolu, tak zjistí, že tu jsou stoly na ping pong, bowling, mini golf... a, ano, to na fotce je ruské kolo. Které je ale vypnuté, asi nějaké sankce či co To... jsem doopravdy ještě neviděl Po schodech sestoupáme do druhého dolu. Kde podle mostu hádáme, že je zatopený, takže si člověk řekne, že alespoň žádné ruské kolo... a oni tu místo toho půjčují lodičky Jak je z fotek vidět, lodičku jsme si vůbec nepůjčili... a také jsem odolal a vůbec neměl touhu zkoušet, jestli ta voda je slaná (fujtajbl, to musel být nasycenný roztok, tam už víc soli rozpustit nešlo ). Nicméně, nebýt toho, ten prostor je fantastický.

Dny se nám pomalu krátí a tak bohužel nezbývá, než se pomalu začít sunout zpět... myslím, že krabice zase nechtěla startovat, ale udeřit na to vhodné místo už zvládám i poslepu. Tak se s odpolednem suneme někam na západ a kempíme na kopečku s BTSkou s krásnými výhledy do krajiny kousek od Apuseni. Jinak BTSky se vůbec ukázaly jako super místo k přespávání, když člověk nechce jet někam daleko - typicky tam je nějaká trochu schůdná cesta, nikdo tam není a je tam plný signál

[spm]

Je už zase pátek, takže takový poslední čas užít si nějaké atrakce. Aby bylo pohybu učiněno za dost, vyrazili jsme do Apuseni, kde většina těch atrakcí je dostupná turistickými stezkami... pro kamzíky. Cílem byla Poiana Ponor, na mapě jsem našel nejbližší město Padiş, kam by mělo jít dojet a odkud by to mělo jít dojít (nebo spíš dolézt) pěšky. Navigace ukazovala něco jako 20 kilometrů a hodinu a půl autem. Pořád se mi to nepozdávalo, i po odbočení z hlavní vedla pořád hezká asfaltka, byť úzká. A čas stále moc nepadal... Až se to stalo, z ničeho nic, uprostřed ničeho, asfalt skončil. A zbytek cesty, až zhruba 300 metrů před cedulí s nápisem Padiş, rozbitá šutrová cesta, hřebenovka hadr No, dobře, byla asi o něco lepší... ale i Rumuni koukali divně co že to tam jede

Takže ano, ten čas příjezdu nakonec seděl. Padiş jinak vypadá místo, které je asi v nějaké sezóně hojně navštěvované. Ale teď je tu úplně mrtvo, hromada prázdných hotelů, nikde nikdo... a oběd jsme si museli uvařit sami Pak tedy několikahodinová procházka na 2km trase... až jsme se dostali tam. Malebná, zelená nížina, uprostřed hor, s tekoucím potokem uprostřed. A kde se páslo poměrně velké stádo ovci (zajímalo by mě, jak je sem dostali ). Hned jsem měl chuť si jít hledat taky nějakou tu salaš a vykašlat se na všechno ostatní

No a to je v podstatě vše... odpoledne jsem se přesunuli k městu Oradea a přespali. Tam jsme druhý den nakoupili nějaké ptákoviny, prošli si centrum zavřené rekonstrukcí a odpoledne vyrazili domů. Na hranici s Maďarskem před námi bylo asi 5 aut. Nicméně strávili jsme tady stejných 20 minut, jako u kilometrové kolony na vjezd do Rumunska, protože maďar se každému musí podívat do kufru. Dvakrát. Jediné štěstí je, že díky rozdílnosti jazykům naštěstí nerozumí slovu kokot, jinak bychom tam byli asi ještě déle Maďarskem jsme projeli a někdy k večeru přespali ještě jednou v kempu na Slovensku. To jsem chtěl já, protože pro nás útlocitné je o dost komfortnější se zbavovat obsahu chemické toalety ve výlevce s hadicí, než kdekoliv jinde V neděli někdy po poledni jsme byli doma... a šli spát (A teď mám celou zimu na to ten krám opravit, ať se s tím dá zase někam vyrazit ).