Slapovi Štrbački Buk
Po prohlídce kaskád v Martin Brodu jsme si říkali, že nic tak nádherného už neuvidíme. Ale o 30 km dál po proudu připravila Una
ještě úžasnější podívanou – Slapovi Štrbački Buk. Naprosto jedinečná sestava vodopádu a kaskád. Pastva nejen pro oči, ale doslova
pro celou mysl. A taky pro foťák a kameru.
Vodopády jsou pojmenovány po nejbližší dědince Donji Štrbci. Řeka Una tady tvoří hranici mezi Chorvatskem a Bosnou, Donji Štrbci
leží na chorvatské straně. Kdo si chce vodopády pořádně zblízka prohlídnout, měl by k nim každopádně přijet z bosenské strany.
Nejsnadnější a nejrychlejší je příjezd po asfaltové silnici R408 (z Martin Brodu směr Bihač), v Orašaci odbočit vlevo, pár set metrů
je ještě asfalt, pak asi 7 km po dobře sjízdném makadamu. Na 4. km je osada Čelije (hned vedle cesty je tu silný pramen pitné vody,
nelze minout) a za ní brána č. 3 do NP Una. Tady se kasíruje za vstup, platí se 6 KM = 3 eura za osobu, auto se neplatí.
Odtud dál se podél cesty začaly objevovat cedulky typu
Medvjed na putu, Vuk na putu (Medvěd na cestě, Vlk na cestě) a podobné.
I když tady medvědi a vlci opravdu žijí, vzbuzovaly cedulky spíš úsměv, než aby je tady bral člověk vážně. Asi 1 km před vodopády
je pěkný skromný „Autokamp Zulič“- přímo na břehu Uny. Jinde v okolí se moc kempovat nedá, po NP pobíhají zelení mužíci a hlídají.
Začátkem července byl kemp úplně prázdný, bez jediného auta, jen jeden malý turistický stan.
V místě nad vodopády, odkud se vychází na prohlídku, se parkuje na pokosené louce, je tady provizorní letní hospůdka a pár krámků
s místními produkty – medem, sýrem, atd. Auta turistů se daly spočítat na prstech jedné ruky. Vede odsud chodník- z valné části
dřevěný- dolů k řece a je na něm několik vystrčených plošin s nádherným pohledem na vodopády.
Samotný Štrbački buk je tvořen hlavním vodopádem a několika menšími stupni pod ním. První nejvyšší vodopád má 20 m výšky, kaskády
pod ním odhaduji tak na 2-4 m. Una má prý vždycky dostatek vody, takže i v letošním suchém roce působil vodopád hodně impozantně.
Svého času tady natáčel Filip Renč dobrodružný film „Na vlastní nebezpečí“ s Krobotem a Langmajerem. Zápletka je triviální, film stojí
za prd, zato herci a kaskadéři si na raftech ve vodopádu užili svoje.
My měli štěstí, že jsme zrovna taky viděli vyjíždět rafťáky. Nejčastěji se splouvá trasa Štrbački Buk – Lohovo, má 15 km a obtížnost
na jaře 4-5°, v létě 3-4° a trvá necelé 4 hodiny. Na raftech se tady smí jen s místním vůdcem, bez něj je sjíždění řeky zakázáno
a pokutuje se. Ale místní rafťáčtí guidové opravdu umí. Rafty se na vodu spouštějí nad hlavním vodopádem, guidové je dostrkají
na jeho hranu, popostrčí a rafty padají z 20 m výšky pod vodopád. Jeden z průvodců je dole odchytává aby je neodnesl proud.
Guidové, co zůstali nahoře, pak vodopád skáčou buď po nohách nebo po hlavě. Tím, že dole je voda úplně bílá, zpěněná, plná bublinek,
tak je hodně „měkká“ a dopad na hladinu prý nebolí. Klienti nasedají v laguně pod vodopádem a ty menší 2-4 m skoky už sjíždějí rafty
v plné obsadě. Pěknou podívanou jsme měli.
Štrbački Buk
