Gaziho zápisky z Turecka

[VDC]

Pro mě ta vlezlost byla hrozně nepříjemná. Nesmírně mě to obtěžuje, když mám pořád někoho odmítat. Absolutně mi to zkazí veškeré dojmy. Stejně tak neumím smlouvat. Když něco chci, tak chci vědět cenu hned na začátku tu konečnou, a když je pro mě akceptovatelná tak jí chci zaplatit a jít. A ne se o tom dohadovat. Neumím to. Takže bych se v Turecku a Arabském světě vůbec asi zbláznil...

Odesláno z mého ASUS Transformer Pad TF300TG pomocí Tapatalk

[gazi]

Turci národ nevěřících? Z valné většiny muslimové, pouze už snad jen v evropské části minoritní křesťané. Cařihrad už dávno není. Ale nevěřící? V jakém smyslu slova? Nemyslím to nijak nedobře, pouze mne to zajímá.

To jsem myslel samozřejmě v nadsázce. Ten smajlík na konci věty měl být o slovo dříve. Narážel jsem na historické snahy křesťanů šířit náboženství do nekřesťanských, a z tohoto pohledu tedy pohanských, zemí. A platí to i opačně, z pohledu muslima: křesťané, židé a muslimové sice uctívají stejného Boha, ale pravověrní jsou stejně pouze muslimové

vdc: se smluváním jsem na to stejně. ale od toho mám manželku, aby vyhandlovala co nejlepší cenu. a umí to :850:

[VDC]

Tak ta moje by na to taky měla náturu, ale nevládne vůbec žádnými cizími jazyky. Ale tam by to možná rukama nohama zvládla.

Odesláno z mého ASUS Transformer Pad TF300TG pomocí Tapatalk

[gazi]

Konečně jsem dal dohromady popis trasy z Turecka do ČR. Abyste se v práci nenudili :845:

Cesta z Ankary do ČR je po silnici pěkně dlouhá a autem jsem ji absolvoval pětkrát. Trasa vede z Ankary přes Istanbul, Edirne, Plovdiv, Sofii, Niš, Bělehrad, Novi Sad, Budapešť, Vídeň, Retz, Vratěnín a Vysočina, variantně dle potřeby Budapešť, Prešpurk a Brno.

Nejrychlejší je samozřejmě využití dálniční sítě. Dálnice vede z Ankary přes Istanbul do Edirne, odkud to je na turecko-bulharské hranice už jen pár kilometrů. Jezdívali jsme přes hraniční přechod Kapikule.
Bulharský úsek je vůbec nejhorší z celé cesty. Z hranic vede jen asi 50 km nové dálnice (a to ještě ne dlouho) do města Charmanli. Odtud je nejlepší uhnout na sever přes Simeonovgrad směrem na Starou Zagoru, u níž najedeme na dálnici Plovdiv-Burgas a jedeme směrem na západ, tedy na Plovdiv. Z Plovdivu dálnice pokračuje až do Sofie. Když se podíváte na mapu, uvidíte kolem Sofie městský okruh, což svádí k jeho využití. Opak je ale pravdou, ledaže byste měli tank. Sofii je nejlepší projet přes centrum a pokud nenatrefíte na dopravní špičku, je to v pohodě. Ze Sofie už jen asi 70 km a jste na přechodu Kalotina na srbských hranicích.
Srbské silnice jsou v porovnání s bulharskými nesrovnatelně lepší. Jedinou pihou na kráse je, že zhruba 70 km od bulharských hranic do Niše není pokryto dálnicí, ale musí se v létě často přetíženou a točitou první třídou. Srbský úsek už bývá nudný a ubíhá pomalu. Na té první třídě to ještě jde, ale srbská dálnice už se vyloženě vleče.
Maďarský úsek je ale ještě pmalejší. Začíná na hranicích u Szegedu. Na maďarské dálnici jsem sice nikdy nezaznamenal uzavírku, přesto důsledná kontrola rychlosti ze strany maďarské policie cestu ještě zpomaluje. Na druhou stranu, ani rakouský úsek cesty vám už kilometry rychleji nepolyká. Ale projedete Vídní a začínáte poznávat silnice Dolních Rakous a jste skoro doma.

Tolik přehled a nyní trošku podrobně. Turecký úsek z Ankary až do Edirne měří něco málo přes 700 km a vede celý po dálnici. Turecké dálnice jsou velice kvalitní a mají tři pruhy v každém směru. Nikdy jsem na nich nezažil uzavírku českého typu a kolony. Zažil jsem na úseku Ankara-Istanbul (400km od značky ke značce) jednu několikaset metrové převedení do protisměru, ale zdržení bylo minimální. Na turecké dálniční síti je mi sympatické, že pumpy nejdou každých 20km, ale jsou rozmístěny cca 60km od sebe. To samé platí platí pro exity. Ono je to samozřejmě dané i rázem krajiny kolem dálnice. Je to spíše pustina a sídel pomálu.
Pokud je na dálnici pouze pumpa, bez restaurace, může být český cestovatel překvapen tím, že tam nedostane kafe ani čaj. A to ani z automatu, protože automaty na kávu jsem v Turecku nikdy neviděl. Zato si tam můžete koupit, mimo jiné, plechovku RedBullu, jejichž nejmenší objem začíná na 0,5 l :conf89: Když jsem měl potřebu si půllitrovou plechovku koupit, nikdy jsem ji nedopil. Na mě je to moc. Na druhou stranu cena RedBullu je tam příznivější než u nás a půllitr na dálnici vyšel na 35-40 Kč. Kromě tohoto energetického nápoje tam samozřejmě koupíte běžný sortiment jako u nás.
Pokud dostanete hlad, musíte si počkat na restauraci. Je to taková velká jídelna s nábytkem z plastu a kovu. Jednoduché, ale účelné. Je to samoobsluha, takže si u pultu vyberete z několika hotovek, které tvoří turecká tradiční jídla. Moje oblíbená jídla byla čočková polévka (uplně jiná než česká) a fazole v rajčatové omáčce. Chcete-li vezmete si k tomu chleba, který Turci konzumují k jídlu stejně jako třeba Italové či Francouzi. Dále salát, dezert a pití. Zaplatíte a jdete se posadit. Obsuha k vám příjde pouze tehdy, aby sklidila špinavé nádobí a přitom se vás zaptá jestli si dáte čaj nebo kávu. To jediné vám posléze přinese.
Na tureckých dálnicích se platí mýto. Na úseku Ankara-Istanbul to dělalo 12 lir (cca 120 Kč) plus 3,5 liry za použití mostu přes Bospor. U most ale platíte pouze jeden přejezd. Tam jedete bez placení, platíte až druhý přejezd zpátky. Mýto nelze platit v hotovosti. Pokud přijedete autem z Evropy do Turecka, musíte se buď někde na poště ve městě nebo na začátku dálnice zaregistrovat. Dostanete proužek s čipem, který si nalepíte na přední sklo pod zpětné zrcátko. Tento čip si nabijete sumou jakou chcete a projetí jednotlivých bran se vám pak z účtu odečítá. Na mýtných branách už pak sice nemusíte čekat, až se vám zvedne závora, na druhou stranu maximální průjezdní rychlost branou je cca 30 km/h, aby čtecí zařízení stihlo přečíst váš čip.
Průjezd Istanbulem je kapitolou sama pro sebe, i když v noci už je bezproblémový a bez kolon. NIcméně i tak je velmi hustý. Vždycky jsem v Praze a na D1 nadával na kolony, ale istanbulskou kolonu musíte zažít. Ve špičce přes den je to tak hustý provoz, že kolony začínají už 15 km před mostem.
Zapomněl jsem zmínit, že vždy jsme se na cestu z Ankary do ČR vydávali večer, zhruba v osm hodin.Tak, abysme už do Istanbulu nepřijeli do dopravní špičky. Na turecko-bulharskou hranici jsme tak přijížděli mezi druhou půl třetí ráno.
Protože jsme do ČR jezdívali v srpnu, odpovídaly této roční době i fronty na hranicích. Myslím, že ti z vás, kdo pamatují fronty u Rozvadova, si to umí představit. Na turecké hranici to však je ještě horší. V srpnu jsou všude v Evropě dovolené a z a do Turecka jezdí na návštěvu Turci, kteří žijí v Německu, Nizozemí, Belgii, Francii, Rakousku a jinde. Připadne-li na srpen ramadán, je aut a lidí na hranicích ještě více.

Jak jsem zmínil v úvodu, bulharské silnice jsou na celé trase ty nejhorší. Nyní už je v provozu krátký dálniční úsek od tureckých hranic. Ale po cca 50 km se znovu najede na přetíženou a pomalou první třídu. Přetíženou proto, že se jedná o jediný směr do Turecka a tudíž využívaný všemi kamiony jedoucí tímto směrem. Povolená je 90ka a v obci 50ka a k tomu číhající policie, aby zkasírovala evropského řidiče. Zvláště v noci je tento úsek nebezpečný kvůli vyjetým hlubokým kolejím a nezpevněným krajnicím. Tato první třída končí v Plovdivu, kde se najíždělo na dálnici do Sofie. My jsme později začali využívat trasu, o které jsem psal v úvodu. Přesto si však budu dlouho pamatovat pro mě sovětsky znějící jména obcí na staré trase: Kapitan Andrejevo, Ljubimec, Pervomaj.
Tady se musím zmínit o jednom osobním vjemu. Když jsme z Turecka odjížděli, bývalo to v noci, na hranicích vše proběhlo rychle a koukali jsme zase co nejrychleji pokračovat. Kvůli tmě jsme ani okoli silnice neviděli. Cesta směrem do Turecka naopak v bulharském úseku probíhala za dne a viděli jsme tu neutěšenou východní výspu Evropské unie. S ohledem na kvalitu silnic můžu říct, že jsme byli opravdu velice rádi, když jsme v horku a unaveni jízdou dorazili k tureckým hranicím a zase vjeli do civilizace. Není to nic proti Bulharům ani Bulharsku, jen ten rozdíl mezi oběma zeměmi byl na pohled velký.

Jestliže jsem se zmínil, že jsme z Ankary vyjíždeli v osm večer, v Bulharsku na nás už proto začínala doléhat únava. Do Sofie jsme dojeli v sedm ráno, na OMV před vjezdem do centra natankovali naftu a vedle v McDonaldu posnídali. Pamatuju si, že jsme za čaj, horkou čokoládu a ovocnou taštičku dali v přepočtu do 50 CZK, což mi příjde levný v porovnání s českým McD.
Po snídani jsme vyrazili na další cestu a za hodinu jsme už byli na srbských hranicích. Stejně jako na tureckých, i zde se v létě tvoří dlouhé fronty. A pokud jsme se dlouhému stání chtěli vyhnout, což jsme s nálepkou CD rozhodně chtěli hledali jsme skuliny, kudy projet. Mezi auty, piknikujícími Turky, pruhy pro autobusy i kamiony.

Z hranic až do Niše nevede dálnice ale jen první třída, která tempo na dlouhé trati zpomalí. Na rozdíl od bulharského nedálníčního úseku je hustěji osídlená, takže opět pozor na rychlost. Krom toho se silnice dost kroutí, navíc je velmi frekventovaná, hlavně v létě. Takže ani tady se čas nahnat nedá. A ani dálnice do Bělehradu nám, vzhledem k dlouhé době bezespánku, neutíká rychle a kvůli únavě už nejedeme rychle.
Tady trochu odbočím. Nevím, jak to máte vy, ale když jedu autem na dovolenou do zahraničí, vyjíždím na noc. Cestou tam na mě vždy mezi jednou a druhou hodinou ráno příjde spaní, tak si zastavím na pumpě, a zavřu na tři čtyři hodinky oči. Vzbudím se a jedu dál. Když se naopak vracím domů, taky vyrážím na noc, ale kupodivu mě spánek nepřemůže. Jediné vysvětlení, ke kterému jsem zatím došel i po diskuzi se známými je, že se prostě vracím domů. Mozek to asi nějak podvědomě tuší a nenechá oči zavřít. Při cestě ze Savojských Alp jsem si takhle např. chtěl schrupnout u Mnichova na dálnici, ale přes hodinu jsem se zmítal na sedačce a nemohl usnout. Tak jsem zase postavil sedačku a pokračoval v cestě. A takhle jsme to měli i z cestou z a do Turecka. Normálně jsme se s manželkou střídali za volantem. Když jsme jeli domů, nespali jsme. Tedy, jeden řídil a druhý mohl zavřít oči. Když jsme se ale vraceli do Turecka, taky jsme vyráželi na noc a právě v Srbsku za Bělehradem nás oba najednou vždy přepadlo spaní. Zastavili jsme u pumpy a tři hodinky spali a pak jeli dál. Někteří se nás pak ptali: "A to jste se nebáli v Srbsku spát v autě na dálnici?" Vůbec ne. Nevím, proč bysme měli. Musím ale říct, že kdykoliv jsme na trase zastavili na čůrání, vždycky jeden z nás čekal u auta a vystřídali jsme se. Přece jen, auto bylo vždy plně naložené.
Ale zpět na trasu. Bělehrad ještě nemá dokončený obchvat, takže nejlepší cesta vede přes centrum. Dálnice z Bělehradu na maďarskou hranici je už naopak hotova a tak je možné za dvě hodiny být na hranici. Málem bych zapomněl, i v Srbsku se platí mýto. Tam jsou naopak mýtné brány s lidskou obsluhou a je možné platit hotově, dináry i eurem. Cena v eurech, stejně jako v dinárech je uvedena na budce výběrčího.

Dálnice ze Szegedu na Pešť je v horizontu i vertikále rovná jak prásknutí bičem. Navíc, policie přísně kontroluje dodržování rychlostního limitu 130, takže cesta je pěkně nudná a vůbec neubíhá. I tady se platí elektronické mýtné. Na hranicích si musíte koupit desetidenní nebo delší dálniční známku a prodejce vaši SPZ zanese do systému. Vy pak dostanete doklad o zaplacení s vaší SPZ, který ukážete při případné kontrole.
Kolem Pešti je okruh ze kterého jsme většinou vypadli směrem na Vídeň. Jednoduchý jak žebřík. Při cestě opačným směrem je však třeba dávat před Budapeští pozor, protože exit na Srbsko je pouze jeden. V noci je tedy nutno hledat na ceduli odbočku označenou SRB. V případě jejího minutí hrozí otočka v centru města, což jsme také zažili.

V Rakousku jsme nikdy nic zajímavého nezažili, navíc tam to určitě všichni znáte. Za zmínku stojí jen to, že jak jsme jezdili na tureckých SPZ, vzbudili jsme při tankování u pumpy pozornost rakouských Turků, kteří takhle daleko od své domoviny najednou viděli auto s ankarskou značkou. Což pro ně bylo emotivní a byli zvědaví, kdo k tomu autu patří. Asi byli zklamáni, když viděli ty bílé, neturecky vyhlížející, exoty.

No a to už jsme byli skoro doma. Z Vídně už jen hodinka a půl byli jsme doma. Celou trasu o zhruba 2200 km jsme jezdívali za plus minus 24 hodin. Náš "rekord" byl 22 hodin.
Kdyby měl někdo dotaz, milerád odpovím na fóru případně na srazu v Hradubicích.

[Traveller]

Bohužel tvoje přání nemůžu vyslyšet a budu se v práci nudit. Tvůj román jsem zhltnul hned po ránu. :850: ::-DD:
Pěkné povídání, které sice asi moc nevyužiju, protože spíš jezdím do jiných končin, ale to neva. Z tvé cesty jsem se nejdále párkrát podíval do Kecskemétu na letecký den.
Ale jinak to celé znělo sympaticky..., přes 2.000km na jeden zátah, to je přesně výlet podle mých představ. :657: :657: ::-DD:

[alman]

Jo, ještě jsem si vzpomněl na něco z Turecka. Viděli jste film Ben Hur? Jak tam Římani jezdí na válečných vozech, co mají prodloužené osy kol a na nich jsou kosy, co masakrují nepřátele? No tak to jsem v Turecku viděl na něčem jako Avie. Místňáci říkali, že je to proto, že se tam jezdí dost blízko sebe, tak je to ochrana proti poškrábání auta. :713:

[2.0XT]

jako takhle?

Odesláno z mého MX4

[gazi]

Tak Avii s kosou ani to skůtrospřeží jsem tam neviděl ::-DD: Je však pravda, že šrotu všelijakého tam jezdí mraky. Někdo tady v nějakém vláknu dával fotku v Turecku v licenci vyráběného Renaulta, tzv. šahína. Těch jsou tam tisíce. Většinou ve stavech, které by u nás na technickou neprošli.
Oni by neprošli ani v TR. Proto tam taky s nimi jejich majitelé na technickou nejezdí. ::-DDD: Turci ale kompletně převzali, pokud jde o STK, koncepci německého TUV. I se to tam tak jmenuje. A fakt to tam je přísně kontrolováno. Doplácejí na to ale spíše majitelé nových, resp. ne příliš starých, aut. Majitelé vraků tam nejezdí. ::-DD:
V čem jsou např. Turci dál něž my, je vybírání pokut. Uděláš přestupek, nezaplatíš, nepřijmou tě na technickou. :826:
Zrovna tyhle databáze mezi sebou různé úřady sdílí, a hned vidí, že si nezaplatil.

[marlin]

Turecko... inu Turecké hospodáství. V Turecku jsem strávil cca 2 měsíce v pracovně, a co jsem tam zažil ve fabrice to je na dlouhé povídání.
Jinak záživná historka je, jak nám na dálnici v Istanbulu skočila nějaká turkyně pod auto... Takže já pak mám zkušenosti pak i z tohohle pohledu