Estonsko 2012

Autor: HonzaCZ    Téma: Cestování


Estonsko 2012
Letos se nám s Lenkou konečně podařilo realizovat cestu do Estonska a tak podám report, jaké to tam je, jak se cestuje Pobaltím, na co se těšit a na co ne.

normal_03_Lotyssko_Balt_nad_Rigou.jpg normal_09_Estonsko_chata_domacich_Madise.jpg

Příprava forestera:
za poslední rok jsem neměl čas se kromě vyložených hořáků starat o auto, takže jsem ještě
před cestou musel dodělat opomenutou údržbu + nějaké ty výměny dílů. Měnil jsem všechny
čtyři ložiska v kolech, čímž jsem konečně došel k závěru, že mohou hučet už jen zadní hřídele.
Hřídele jsem ale nestihl vyměnit a vezl jsem si je připravené sebou "kdyby náhodou" a také
kompletní nářadí. Udělal jsem všechny brzdy, čiliže vyčistil a rozhýbal třmeny, vyměnil
kotouče a obložení. K tomu všechny filtry, olej, svíčky, atd... Podařilo se mi i opravit uvolněné
táhlo stěračů a další drobnosti, které už mě otravovaly. Měnil jsem i lambda sondu a dodělával
jí v 01:00 ráno před odjezdem. V 9:00 jsem při nakládání auta ještě přehodil nesprávně zapojené
piny v konektoru lambdy a mohlo se vyrazit směr Náchod:)

Cesta na severovýchod:

Polsko
Celková vzdálenost našeho cíle v Estonsku byla cca 1500km a tak jsem trasu rozdělil
na dva dny jízdy. První den jsme měli zamluvený nocleh v Polsku na Mazurských jezerech u
Augustowa, což je nedaleko hraničního trojmezí Polsko - Bělorusko - Litva. Celkem to vycházelo
na 800km. Druhý den byl plán cesty přes Kaunas v Litvě, Rigu v Lotyšsku
a Pärnu v Estonsku na severozápadní pobřeží do malé vesničky Rannakülla. Čili dalších 700km.
Cestu jsem po několika variantách vybral po přeci jenom trochu hlavní silnici E67, známé též
jako Via Baltica.Ta je oficiálně značená z Prahy do Helsinek (včetně trajektu, tedy nikoliv přes
Rusko). Z Jičína v Náchodě jsme byli při sobotním provozu za chvilku a pak už jsme vpluli na
polské silnice. Ty jsou opravdu různorodé. Od perfektních nových úseků dálnic, přes velice
kvalitní silnice 1. třídy mezinárodního významu, dále pak od tiráků rozježděných silnic s 10cm
hlubokýma kolejema až po totální šrot, připomínající tatrovácký polygon. Poláci mohutně posílili
svou dálniční síť vzhledem k EURO2012 a je to znát. Mají místy dálnice, o kterých se nám ještě
dlouho zdát nebude. Spousta úseků ale ještě není hotová, nicméně pokud mají hotový alespoň
jeden dvoupruh, otevřou ho k provozu jako normální silnici s omezením rychlosti 70km/h.
Pokud jsme nenatrefili na nějakýho vohnouta, kterej se těch omezení striktně držel, jelo se sice
v koloně, ale cca 100km/h. Zhruba někdy za soumraku jsme přijeli k Varšavě. Tam mě vcelku
iritovali semafory na dálnici - nemají ještě dodělané mosty. Vždycky jsme se rozjeli na 120km/h
a hned za brzda do nuly. V autě jsme byli tři lidi, dva psy a kufr plnej až po střechu, takže ty
nový brzdy jsem fakt ocenil. Pak průjezd noční Varšavou, který se sice trochu protáhnul díky
rozkopanému průtahu, ale po najetí na vnitřní okruh už se jelo pořád a rychle. Od Varšavy na
sever už jsem jel trochu na autopilota. Po sjetí z E67 před Bialystokem jsem se pověsil za
skupinu lotyšských tiráků, který to řezali pořád stovkou i přes vesnice a brzdili jen občas u
funkčních radarů - měli přehled. Docela utahaný jsme pak dorazili na Mazury po 11h večer,
ubytovali se pěkném a levném hotelu a okamžitě usnuli. Před cestou jsem spal jen čtyři hodiny
a tak jsem to odjel na litr Semtexu a litr kafe - cestu zpátky jsme radši dali na 3x. Ráno jsme
se šli trochu projít se psy kousek k jezerům, prohlídli si zdymadla pro jachetnice a zase vyrazili
směr Suwalki. Tam jsme dali snídani u mekáče, nabrali plyn a pokračovali na Litevskou hranici.
Z Polska jsem byl opravdu hodně utahaný, protože tam kde se jede po starých silnicích, musí
být řidič pořád ve střehu. Silnice mají totiž měkký podklad a hrozně vlní, takže to furt tahá kola
a člověk musí volantovat a zírat před sebe. Žádné kochání se...

Litva
Nuda, nuda, šeď, šeď... Nevím bohužel jak vypadá zbytek Litvy, protože jsme jí jenom projeli
přímo na sever, ale soudě podle okolí E67 a části Kaunasu který opisuje, je to fakt cholera. Lesy
byly jen obzoru a celou cestu se jede mezi poli, resp. v září už jen strništi. Občas je někde na
řetězu špinavá nepodojená kráva, kterou jak jsem pozoroval občas nějaká ploužící se postavička
s umolousaným kastrolem zajde k večeru podojit. Vesnický domky jsou slepený ze všeho
možnýho a vypadaj jak opuštěný. Z dvou měst cestou, jsou vidět převážně paneláky. Jediný
krásný a zajímavý úsek je těsně za polskými hranicemi. Je to zajímavě zvlněná krajina s
neuvěřitelně zelenou trávou na pastvinách. Připomínalo mi to jedno velký golfový hřiště.
Bohužel po 15km skončí a pak už jen nudná, chudá rovina. Silnice E67 je přes Litvu výborně
znovupostavená z EU fondů a kromě jednoho úseku před Lotyšskými hranice je celá hotová.
Projeli jsme Litvu v neděli ráno, takže kromě pár kamionů byl provoz minimální a jelo se dobře,
většinou rovně. Stavěli jsme jen jednou vyvenčit se na prázdném a dobře udržovaném, čistém
parkovišti.

Lotyšsko
Na rozdíl od Litvy je už od hranic znát větší kupní síla. Domy jsou hezčí a modernější. Krávy u
silnice čisté a podojené, celkově větší pořádek i úroveň lidí i aut. Docela mě překvapil jejich
systém předjíždění. Nejdříve mě vyděsilo pět tiráků předjíždějících středem, ale pak mi došlo,
že je to tam asi standard a navíc legální. Via Baltica je tu sice pořád dvouproudová, ale o něco
širší, resp. má široké krajnice oddělené přerušovanou čárou. Pokud chcete předjet, nemusí se
čekat až bude volno (a to není skoro nikdy, protože je to hlavní tah tiráků celým Pobaltím).
Stačí vykouknout, jestli někdo nepředjíždí proti a dát blinkr. Auta před vámi i proti vám se
automaticky rozjedou na krajnice a pustí vás. Lotyšsko vede statistiky mrtvol v dopravě a
typuju, že to bude asi důsledek tohodle systému. Občas totiž někdo neuhne včas, nebo začne
předjíždět ve stejnou chvíli auto proti... První třetina Lotyšska je vcelku nuda, ale jak se cesta
blíží k Rize, vjede se konečně do krásnýho lesa a taky se zahušťuje osídlení. Rigu jsme objeli
po obchvatu, který vede po hrázi obrovské sypané přehradní hráze. Od Rigy nahoru už se jede
víceméně pořád lesem. Po cca 30km se po levé straně ukáže poprvé Baltské moře. Zastavili
jsme na čumendu na jednom z krásných parkovišť v borovém lese, který odděluje silnici od
pláže. Tam jsme vzali poprvé k moři i naše dva zrzavý čumáky Colina McRae a Scotta McRae:)
Docela je překvapila slaná voda, ale jinak v pohodě. Na krásné čisté pláži bylo jen pár lidí a
kajtovalo. Prostě idylka, ale my jsme chtěli dorazit do Estonska na chatu za světla, tak jsme
zase vyrazili. Přímořským borovým lesem, kdy bylo vidět spoustu nových krásných domů a
rekreačních hotelů jsme dorazili až na Estonskou hranici.

Estonsko
Estonsko je krásné hned od začátku. Silnice jsou v super stavu a vypadají jak před půl rokem
postavené. Provoz je minimální. Až k přímořskému letovisku Pärnu byl malý provoz, potom už
skoro žádný. Odhaduju to tak 1 auto za minutu. Všude jsou krásné lesy, křižovatky mají
perfektní značení a odbočovací pruhy. Všude je čisto, ani papírek. Podle silnic je spousta
hezkých dřevěných autobusových zastávek a od nich cesty do lesa. Silnice v Estonsku mají
hrubší asfalt a auto na nich perfektně sedí, i když "ostřejší" zatáčky jsme projeli asi jenom čtyři.
Stejně jako v celém Pobaltí jsou silnice většinou přímé a jen lehce se vlní. Silnice první třídy
jsou lepší než u nás - rovné, široké a přehledné. Žádné záplaty a žádné díry. Viděl jsem asi
dvakrát značku "hrboly", ale nepoznal jsem proč - snad jen perfektně zarovnané napojení
starého a nového asfaltu. Podél většiny hlavních cest je asi 8m široké vykácené a vysekané
pásmo až k lesu, takže pokud by z lesa vylezl los, byl by dobře vidět. Značky s losem a
délkou úseku jsou skoro všude, ale za celou cestu po Estonsku jsme viděli jen hejna vran,
racků a kavek. Třikrát mi před autem proletěl obrovský orel a jednou jsme viděli přejetého tchoře.
Jinak ani živáčka. Mají asi tak rozlehlé lesy, že zvěř nemá potřebu se pást kolem patníků, ale
je zalezlá hlouběji v lese. Silnice druhé třídy už jsou užší a více výškově vlní. Většinou jsou totiž
všude v lesích písky a nebo rašelina, takže by museli budovat zbytečně masivní podloží. To se
pro těch pár lidí nevyplatí, protože na rozdíl od ČR, kde je hustota osídlení kolem 133lidí/km2 je
to v Estonsku jenom 30lidí/km2 a to ještě asi polovina obyvatel žije ve čtyřech velkých městech:
Tallin, Pärnu, Tartu a Narva. Takže se nám stávalo, že jsme za 30km cesty potkali jedno auto.
Estonci nepospíchají - dodržují rychlost. Rusáci jedou o něco rychleji, ale taky žádná kudla.
Když jsme se přiblížili k "naší" vesnici, jelo se posledních pár km po jejich šotolinových silnicích,
na které jsem se nejvíc těšil. Je to vápenný písek a oblázkový štěrk - perfektně srovnané a
uválcované. Na rovinkách není problém jet i stovkou, ale v zatáčkách to klouže a vynáší, takže
optimální rychlost je tak 60 až 70km/h. Občas je značka s omezením na 50km/h a to hlavně tam,
kde jsou zatáčky, nebo se cesta zužuje u nějakého močálu. To nejlepší mě ale čekalo
nakonec - cesty tu vedou i lesama, resp. mají lesní cesty přístupné pro všechny auta. Navigace
s tím počítala, takže jsme projížděli několik km úžasným borovým lesem s vřesem a borůvčím.
Ten byl i v celém kraji, kde jsme bydleli. Do cíle jsme dorazili kolem osmé večer a ještě bylo
světlo až do skoro devíti hodin. Ubytování jsem stejně jako všude po cestě sháněl přes
www.booking.com a po příjezdu do Rannaküla jsme s potěšením zjistili, že je to tam ještě lepší
než na fotkách. Měli jsme pronajatou chatu od manželů, kteří bydleli v domě asi 20m vzdáleném
od nás. Vedle byla ještě jedna chata, ale ta sloužila jenom jako sauna. Na druhou stranu od jejich
domu pak byl v lese ještě jeden bungalov, kam přijeli později manželé z Ruska. Měli sebou taky
dvě "malečkoje sabáky" - dva obrovský středoasiaty, takže jsme si radši naše dva gaučáky hlídali.
Rusáci ale byli vždy od rána do večera na rybách a naši domácí v práci, takže jsme tam byli
vlastně uprostřed lesa úplně sami. Kilometr od chaty byla krásná osamocená pláž, ke které se
šlo pěšinou borovým lesem s plantážema borůvek, brusinek a vřesu. Místama se šlo přes rašelinu
po prknech a Colin se Scottem se nás vždycky snažili utopit v bažině, nebo aspoň sebe.
V Rannaküla jsme bydleli od neděle do neděle a celý týden jsme jezdili na různé výlety nebo
projížďky po okolních lesích a baltských liduprázdných plážích. Chata byla jednak krásná, ale
taky kompletně vybavená k bydlení - kuchyň se vším všudy včetně koření, koupelna s veškerou
chemií, obývák s výborným krbem a zásobou dřeva, dvě ložnice a galerie. Všude běhala wifi síť,
televize sice šla, ale estonština je dost podobná finštině, takže to bylo spíš pro pobavení. Až třetí
den jsme zjistili, že vlastně nebydlíme v pustině, ale dle estonských poměrů ve "vsi". To
znamenalo, že v okruhu několika málo kilometrů stojí asi 50 domů, různě roztroušených po lese.
Estonci mají k sousedům většinou tak 150 až 600m, takže nepotřebují ploty, záclony, apod.
Každý tu má kus (průměrně tak 2,5ha) půdy a rozhodně si nešlapou po hlavách.
Lidi bych v Estonsku rozčlenil asi do tří kast. První jsou opravdu bohatí Rusáci. Většinou jsou to
nekulturní hovada v autech za tři míče, oblečení z Paříže, ověšení zlatem. Dívají se zkrz vás a
ignorují všechny chudší lidi, což je většina. Chovají se pořád stejně jako kdysi u nás, jen mají
víc peněz. Nedodržují žádné předpisy, jsou bezohlední a nabubřelí. Druhá skupina jsou Estonci.
Podle toho, co jsem viděl tvoří Estonci veškerou střední třídu a nevšimnul jsem si nějakých
výraznějších rozdílů, podle sociálního statusu. Mají většinou nová auta, bydlí v dřevěných domech
na vlastní půdě na venkově. Jsou velmi slušní, ohleduplní a vstřícní. Teda pokud na ně hned
nespustíte rusky. Vždycky je lepší pozdravit estonsky, pak promluvit anglicky a v případě horší
domluvy až pak nabídnout ruštinu s omluvou, že i my jsme se museli "učíť sa". To je dané
krvavou historií, kdy od roku 1940 bylo asi 19tis Estonců zabito a dalších víc než 50tis zavlečeno
do Gulagů. Jak podle bedekru, tak podle zkušenosti můžu potvrdit, že většina mladých mluví
hodně slušně anglicky, střední a starší generace pak horší ruštinou. Ve městech pak rusáci
převažujou a podle toho taky vypadá. Třetí skupina jsou totiž chudý rusáci, často nezaměstnaný,
většinou alkoholici. Ty bydlej jako bezzemci v bytovkách u trosek vojenských objektů, nebo
sovchozů. Co jsme viděli, tak baráky vypadaj jak po pogromu, okolo bytovek bordel a starý
rezavý kraksny. Tolik ožralů za bílýho dne jsem ještě neviděl. Dceři se udělalo až fyzicky špatně,
když proti ní z krámu vycházel ve čtyři odpoledne rusák a chlastal z flašky vodku jak sodovku.
Je to evidentně materiální i sociální spodina. Chlapi maj takový ty žilnatý rudý nosy a tváře a
zapadlý prasečí oči. Ženský vypadaj jak americká spodina - vyžraný mátohy ve špinavejch
teplákách. Ale na rozdíl od našich cikánů jsou takový stažený do sebe a neobtěžujou okolí.
Na Estonsku se mi líbilo, že přestože mají HDP na hlavu asi 65% oproti nám, tak se tam
evidentně nekrade a všude jsou vidět obrovský smysluplný investice do infrastruktury a lidi si toho
váží. Žádné cyklostezky, ale bytelné silnice a veřejná tábořiště. Veškeré elektrické i datové vedení
zahrabávají pod zem, aby jim krajinu nehyzdily dráty. Občas z lesa kouká 100m vysoký štíhlý
stožár pro komunikace - wifi hotspot a BTS. Pozdějš na ostrově Saaremaa byly občas k vidění i
větrníky, ale jednak byly v pustině a druhak v Estonsku pořád fouká od moře, takže mají smysl.
Navíc mají Estonci jenom tepelné elektrárny na břidličné oleje, které dost zatěžují přírodu na
východě země, takže u nich mají tyhle alternativní zdroje opravdu znatelný a hmatatelný přínos.
V Estonsku je vidět, jak stát moudře investuje do střední třídy (tedy do Estonců a ne do rusáků).
I v malých vesnicích jsou vidět luxusní a designově unikátní školy ze dřeva, autobusové zastávky
jsou u každého pařezu, internet naprosto všude. Cenově jsou na tom stejně jako u nás, ale
průměrně mají dvoutřetinové platy co my. Ale ten průměr asi kazí ruská čtvrtina populace,
protože jak známo - příliš bohatí i příliš chudí daně neplatí. Estonci na mě působili, že se rozhodně
nerozcapují. Holky se oblékají střídměji, chlapy jsem viděl převážně v pracovním.
Žádná extravagance, žádný předvádění se. Vozový park mi přišel o dost mladší než u nás
- žádné prožrané paštiky. Ze značek převažovala Toyota, pak Škoda a Subaru, něco dalších
japonců a pak až zbytek koncernu. Francouzů minimálně, Italové žádný. Ruský boháči jezděj
nalepený v Medu, Báwama a Land Cruiserama. Estonci používají často SUV. Mraky zánovních
škodovek a hlavně spousta Subaru. Většinou zánovní Forestery a Outbacky. Rézu jsem potkal
jen jednu, starších ročníků Foresterů pomálu, sem tam starší Lego. Nejspíš jezdí všichni do
autorizovaného servisu, protože "servisy" jsem viděl asi jen dva - vybydlené stodoly a okolo
banda ožralých rusáků a pár vraků VW nebo Audi. Překvapilo mě, že jsem nepotkal ani jedni Nivu.
Jen pár starejch žigulů nebo moskvičů a jednu Carevnu se svatbou. Za celou cestu do Estonska
jsme napočítali 15 Subárek, takže jedno Sůbo na 100km průměrně. V Polsku asi dvakrát pozdrav,
pak jsem to vzdal. V Estonsku se nezdraví, protože jich je prostě hodně. Tam by se vlastně
místama mohli zdravit všichni, že se vůbec potkali dvě auta.

Příroda:
Jak už jsem psal, tak hlavním důvodem k naší cestě tam byla příroda a rozhodně jsme nebyli
zklamaný. Pár km na Rigou začínají lesy a ty se táhnou až na sever k Finskému zálivu. Převažují
borové lesy s kobercem borůvčí, brusinčí a vřesu. Ve vlhčích místech je pak hodně bříz a osik.
Lesy se většinou táhnou až pár metrů k moři, pak je pás rozkvetlých pobřežních kytek nebo trávy,
pak pruh skalniček, netřesků a rozchodníků tam, kde je pobřeží vysypané mořským štěrkem
plným zkamenělin. Pak občas i smrduté chuchvalce vyplavených chaluh a voda. Moře bylo celou
dobu studený a rozbouřený. Jak táhly od moře mraky a chvílema stínily ostré slunce, tak se zvedal
dost silný vítr a na břehu jsme museli křičet 3m od sebe, aby jsme se vůbec slyšeli. Počasí se po našem
příjezdu měnilo asi tak každých 10minut, ale pak se to zklidnilo a bylo hezky. Druhý týden jsme
částečně strávili Na největším ostrově Saaremaa (5km trajektem za 13,11EUR pro 3lidi a auto).
Tam už bylo i mírnější klima. Zatímco na severu bylo stabilních 20°C, na ostrově bylo kolem 23°C
a hezky. Na ostrově je znát jižnější poloha, takže tam rostou i duby a víc listnáčů. akorát se
začínalo vybarvovat listí, takže nádhera. Celkově jsou ale lesy na Saaremaa zpustlejší a zarostlé
habrajzem. Ostrov byl po dobu Sovětské okupace zakázaná zóna, kam se mohlo jen na pozvání.
Rusáci tu měli radarové základny a snad i rakety. Je to vidět - sem tam zpustlý kolchoz, spousta
opuštěných farem. Když jsme jezdili po ostrově, kde je spousta šotolinových cest, nepotkali jsme
třeba za 50km ani auto, ani člověka. Pobřeží je jedno velké ptačí hnízdiště. V zátokách
zarostlých rákosím jsou tisíce ptáků a břehy tak při bezvětří někde neskutečně smrdí chaluhama
a guánem. Do lesů se skoro nedá vlézt, jak jsou husté. A další důležitá věc - komáři. Po celém
Estonsku jsou mrtě komárů. Já jsem pořídil australský Bushman Dry Gel s 80% DEET a ten fakt
fungoval. Holky měly jen obyčejný repelent a tak je ty komáři obletovali víc. Na písčitých plážích
pak byla spousta písečných much, ale ty na člověka nejdou. Klíště jsme neměli ani jedno.
Houby rostou v Estonsku úplně všude. V sušších lesích převažovaly spíš klouzky, ale u mokřadů
jsme si nasbírali epesní pravý hřiby. Místní sice skoro všichni chodí na houby a borůvky, ale hřiby
nesbírají. Bylo úžasný najít dva nechaný megahřiby a půl metru od nich pečlivě okrájíno z
nějakejch fialovejch a červenejch holubinek:) Borůvky sbíralo v lesích spousta lidí. Tady už je po
nich, ale tam vrcholila sezóna a všude bylo modro od obrovskejch sladkejch borůvek. Na severu
byly dokonce podél lesních písčitých cest všude malá parkovišťátka na 3 auta, na nich vždycky
lavička a cedule jestli tam jsou borůvky nebo brusinky, jak jsou zdravý a co se z nich dělá.
U nás je to za dva tisíce při vjezdu do lesa...

Bezpečnost:
Už dlouho jsem se necítil nikde takhle bezpečně, jako v Estonsku, a to včetně Tallinu. Jediný
rušivý elementy byly u krámů ve městech ožralý rusáci, ale ty si hleděli svýho. Narazili jsme
na ně většinou jen ve městech, kdy byl za sovětů nějaký průmysl, vojenská základna, nebo větší
přístav (např. Paldiski, Keila, Tallin, Haapsalu. Na venkově úplně idyla. Jak jsem si všimnul, naši
domácí si nezamykali ani dům, ani auta. Zatímco u nás si houbař odmontuje i anténu z Fábie,
tam jsme projížděli v lesích kolem zaparkovanejch Mercedesů za 3 mega a široko daleko nikdo.
Policajty v Estonsku jsme zahlídli jen asi 3x a to jen kvůli tomu, že jsme jezdili kolem stanice.
Mimochodem jezdí v modro-bílých Octaviích a Superbech. Rozhodně nepůsobili jako ty prudiči
tady. Zato v Lotyšsku bylo fízlů jak v hororu. Navíc radary. Mrtě radarů! Za těch 4500km co jsme
najeli, jsem hlavně v Polsku a Lotyšsku odmačkal na navigaci určitě víc než sto stacionárních
radarů. Jsou prostě v každý vesnici, někde i dva. Poláci je mají fikaně i na nedokončených
dálnicích stažených do dvou pruhů. V Lotyšsku navíc stála každých 10km mikrovlnka a umístěná
stejně svinsky jako u nás - na přehledných a bezpečných místech, takže jediný riziko vznikalo
při brždění právě u jejich fízlů. Cestou zpátky jsme projížděli i centrum Rigy a tam to na mě
působilo asi jako bych jel 20x po sobě Karlín-Žižkov. Permanentní zácpa, akční
řidiči, fízlové, výkopy... Za těch 4500km jsme nepotkali ani jednu nehodu, nebo nezažili vyloženě
krizovou situaci na silnici. Prvního dementa na silnici jsme potkali až v jižním Polsku a jejich
počet rapidně stoupnul po přejetí našich hranic.V bedekru psali, jak je to v Pobaltí hrozný a jak
se tam jezdí, ale to ještě asi nebyli u nás. V Estonsku je ráj na cestách, v Litvě a Lotyšsku lidé
za volantem přemýšlí a sledují provoz, v Polsku jak kde a občas jede v noci po silnici
neosvětlený traktor v protisměru a žene stádo krav:) Za to v Čechách je to proti Pobaltí peklo.
Po ujetí cesty Trutnov - Jičín bych nejradši otočil zpátky na sever:( Jako velmi významný faktor
pro mě bylo to, že jsem nikde neviděl jediného cikána. Až tam jsem si najednou uvědomil, jak
je úlevné se pořád podvědomě nestarat o vlastní kapsy, auto a bezpečnost rodiny celkově, jak
to mám u nás doma...

LPG:
Jeli jsme bez problému na plyn až k Estonsku. V Polsku měli plyn (Autogaz) na 90% čerpaček
a za lepší cenu než v ČR. V Litvě je (Dujos) taky docela častý, v Lotyšsku (Gáze) asi jako u nás.
V Estonsku jsem na plyn vůbec nenarazil a tak jsme jezdili furt na benzín. Benzín jsme tam
tankovali většinou na automatických pumpách za 1,414EUR/l. Plyn v Polsku tankuje většinou
obsluha - kvůli bezpečnosti. tzn. že přijde pumpař, zapojí hadici a potom šprajcne bezpečnostní
tlačítko kusem klacku o sousední stojan:) V Lotyšsku mají mnohem lepší tankovací pistole než
u nás - jsou bezpečné, pohodlné a s odsáváním. Všude mají stejný LPG uzávěr jako u nás,
takže jsem nepotřeboval žádnou tankovací redukci. Ceny všude o něco málo nižší než u nás.
V Lotyšsku byl plyn cítit trochu jinak - buď mají jiný poměr PB, nebo jinou kontrastní látku.
V Estonsku jsem si navíc všiml, že se ceny paliv skoro nikde neliší. Akorát na ostrově Saaremaa
byly benzín o maličko dražší, což je asi dáno vyššími náklady a menším odběrem. Jako nejlepší
si mi jevila síť Lukoil (Polsko až Lotyšsko) - měli nejlépe vedené pumpy a skoro všude LPG.
Možná to byl subjektivní pocit, ale zdálo se mi, že jsem všude v Pobaltí tankoval kvalitnější paliva
než u nás. Např. po natankování benzínu v Estonsku auto vyloženě ožilo...

Jídlo:
Bedekr nás varoval, že místní kuchyně staví hlavně na tučném mase, uzenině, bramborách, zelí,
řepě a dalších potravinách, obvyklých hlavně v dřevorubeckých regionech pod vlivem Ruska.
Nicméně v těch pár restauracích kam jsme zašli byla taková ta běžná mezinárodní kuchyně.
Italské jídla tam moc neuměli, ale masu evidentně rozumí. Navíc bylo všechno jídlo z
fantastických surovin - telecí bylo snové, vepřové vynikající, brambory výběrové a zelenina
úžasně čerstvá a chutná. Žádné GMO prefabrikáty, nebo syntetické plodiny bez chuti a bez zápachu.
Všechno co jsme tam jedli chutnalo jako z domácí kuchyně a zahrádky. První týden,
kdy jsme měli k dispozici vlastní kuchyň vařila Lenka sama a tak jsme měli možnost porovnat
naše a jejich suroviny. Všechno bylo minimálně o třídu kvalitnější, přitom za stejné ceny.
Pečivo tam mají spíše žitné a chleba je nasládlý, ale objevili jsme výborné bagetky z bílé mouky
místo housek a byly výborné. Navíc vydržely čerstvé 3 dny. U nás nevídáno... Uzeniny v Estonsku
mají minimálně 80% masa, sýry pak 45% tuku. Mléko prodávají jako kdysi u nás v sáčkách.
Stejně tak smetanu, která je tak hustá, že není tekutá. Ty stáda šťastného dobytka, který se
tam pase na obrovských loukách mezi lesy mají svoje výsledky:) Na vesnicích jsou malé
koloniály, v každém městečku je pak několik větších obchodů. Nejsou to naštěstí nějaké
hyperkrámy, které by vyhladily veškerou konkurenci v okruhu x kilometrů. Ale to se asi ještě
ukáže, protože většina těch obchodů byla úplně nová a navigace je ani neznala a tápala v lese...
Parkoviště byla vždycky skoro prázdná. Prodavačky milé a ochotné. K dostání byla všude i
"standardní" nabídka mezinárodních potravin. Otevřeno zpravidla od rána do večera včetně
víkendů.

Silnice:
Jak už jsem psal - nejhorší jsou v Polsku. Hlavně když jsem podlehl vábení navigace a zvolil
"rychlejší" alternativu. Pak jsme skákali třeba 50km po silnici zvlněné jak moře. Ale nikde
jsem neviděl jedinou díru. Jejich záplaty očividně vydrží víc ty naše. Nejspíš se tam tolik nekrade
a silničáři si v rámci zakázky nechystají už tu další. Navíc až se dodělají ty jejich rozestavěné
dálnice, pojede se podstatně lépe. Mimochodem - i v neděli byly stavby plné dělníků a makali.
Cestou zpátky jsem projížděl Varšavu opět v noci, tentokrát ale za hustého deště a děsný bylo,
že nepoužívají plastické retroreflexní barvy na šipky a pruhy, takže v dešti není pozemní dopravní
značení vidět vůbec... V Litvě a Lotyšsku byla cesta na špičkové úrovni, ale jeli jsme jen po E67
a podle cedulí o blahovůli EU soudím, že to bude jinde asi horší - v Litvě určitě.

Hotely:
Jak už jsem zmiňoval, vše jsem rezervoval přes www.booking.com. Od nikoho jsem nedostal
žádné potvrzení, ale všude nás čekali. V Polsku byly hotely moderní a čisté, všude mluvili
anglicky. Cenově kolem 400,-Kč až 500,-Kč za osobu na noc. Vybíral jsem něco na úrovni
dvou hvězdiček - čili bez dalších služeb. V Polsku spokojenost, i když byl trochu problém
sehnat volný hotel méně než dva dny dopředu. Pak už byly všude jen volné ty dražší.
V Estonsku je velký výběr, na to jak je tam málo lidí. Skoro v každé vsi byla nějaká nabídka na
ubytování. Často v chatkách, nebo na privátě. Ceny stejně jak v Polsku. Vzhledem k tomu,
jak mají čisto všude na veřejných místech a kolem svých domů, odvozuju že i ubytování bude
na vysoké úrovni. "Naší" chatu už jsem popisoval - maximální spokojenost. Horší to bylo s
ubytování na ostrově Saaremaa, resp. jen v našem konkrétním případě. Byli jsme ubytovaní
na samotě na útesu Panga Pank. Okolí úžasné, příroda krásná. Ale po příjezdu mě majitel
velmi zběžně ukázal náš pokoj, takže jsem ani nezaregistroval, že na pokoji byly jen tři postele,
dvě židle a ministoleček. Jinak vůbec nic. Pak mě rychle zkasíroval a až potom mi vysvětlil,
že mají po sezóně a že už nefunguje ani bar ani kuchyň. Vařit si prý můžeme vařit na outdoor
grillu za chatkou (v případě deště si můžeme roztáhnout slunečník), ale že dobře vaří v
Kuressaare (40km). A odjel... První den jsme byli dost naštvaný, ale druhý den se tam ubytovali
jediný cizinci, který jsme na ostrově a kromě Tallinu i v celým Estonsku potkali - kluk s holkou
z Hradce Králové:) Takže jsme aspoň dobře pokecali a nasranost se trochu rozptýlila...
Cestou zpátky jsme ještě jednou spali v motelu v Lotyšsku. Cena byla sice super (1100,-Kč za
3 lidi a 2 psy včetně snídaně) a i když byl motel hezký a na pěkném místě v lese, bylo tam
všechno takové omolousané a večer nás rušili opilí dělníci z nedaleké stavby silnice, co tam
bydleli taky.

Závěr:
Pobaltí nás celkově nadchlo - je tam nádherná příroda a málo lidí. Kdo hledá klid a má rád
severské lesy, je to ideální a cenově dostupný region. Příští rok si to chceme určitě zopakovat
a tentokrát si předem vyřídíme víza do Ruska a pojedeme i přes Kaliningrad a Kuršskou kosu.
Naši noví známí z ostrova Saaremaa nám doporučili nejen oblast Kuršské kosy, ale i západní
Lotyšsko a kraj Kurzeme. Také chceme poznat i střední a jihovýchodní Estonsko, podívat se
do universitního města Tartu, apod. Estonsko bych přirovnal jak přírodou tak i úrovní lidí ke
Skandinávií, ale cenově mnohem dostupnější. Všude se dá domluvit anglicky nebo rusky,
většina nápisů, ceníků, nebo jídelních lístků je rovněž minimálně dvoj- nebo i trojjazyčná.
Veřejné služby fungují lépe, většinou on-line a je tam bezpečněji než v ČR.
Estonsko na mě působilo dojmem, že nejsem v bývalé sovětské republice, ale spíše někde
v severozápadní Evropě. Já už dokonce půl roku uvažuju o tom, že bychom se tam usadili.
Pracuji totiž už z větší části po internetu a představa jak konstruuju někde uprostřed lesa se
mi líbí čím dál víc:)

Odkaz na fotogalerii:

2012-estonsko-rallycad.jpg



Autor: HonzaCZ
 

Související odkazy

Hodnocení článku

Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 5

Výborný

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

Související témata

Bezpečnost silničního provozuCestování

Vytvořil Webdesign Dra-Go Copyright © 2008-2009.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.13 sekund