Sardegna Off-Road 2011 - průzkumná expedice

Dušan s Marcelou navštívili Sardinii poprvé v roce 2008 a líbilo se jim tam natolik, že v letošním roce 2011 si chtěli tento ostrov projet znovu. Měli jsme to potěšení se s nimi této průzkumné expedice zúčastnit. Na Sardinii nás čekalo 21 dnů plných nezapomenutelných zážitků a emocí. Okolní příroda, hory, moře, pláže, městečka, zvířátka i lidi zkrátka neměli chybu.

Hrubá trasa expedice

Plánovaná trasa expedice

Zde si otevřete  FOTOGALERII, která se vám zobrazí v novém okně. Můžete si tak číst a prohlížet si fotografie daného dne. Kliknutím na fotku v galerii se vám zobrazí detail. Kliknutím na fotku se vrátíte do galerie. Na závěr článku je k dispozci i několik videosekvencí.

Přejeme Vám pěkné počtení a další inspiraci pro vaše cesty.

Marcela, Jana, Dušan a Ruda

Expediční deníček.

Dokumentace výpravy je jednou z nejdůležitějších a nejzáslužnějších činností účastníků. Každý den člověk zažije tolik míst, zážitků a emocí, že již je někdy problém si vzpomenout na dřívější dny. Bez spolupráce všech zúčastněných by nikdy tento deníček nevznikl. Všem za to patří dík.

Úvodem Dušanova poznámka na vysvětlenou:
To, co Ruda v popisu nazývá kempem, není skutečný camping, ale po celou dobu sardinské dovolené vždy jen „divoké tábořiště“. V oficiálním kempu jsme nikdy nenocovali. Pokaždé jen volně v přírodě.

Rudova doplňující poznámka:
Divokého kempování jsme se z praktických důvodů trochu obávali, ale nakonec se ukázalo, že to bylo zcela bez problémů. Takový vnitřní klid a soulad s přírodou a okolím jsme na dovolené dosud nikdy nezažili.

.

.

1.den 5.7.2011 - úterý ( deštivo 12°C až slunečno 27 °C)

Trasa: Ostrava - Mikulov - Vídeň - Gratz - Klagenfurt - Amaro (730 km)

Vstáváme ve 4 hodiny ráno a v 5 hodin jsme u MC Donalda v Shoping Parku, kde se setkáváme s Dušanem a Marcelou. Je 12° C a poprchává. Jedeme po D1 až do Brna a pak na Vídeň přes Mikulov. Naštěstí od Poysdorfu (cca 20 km od hranic) již začíná dálnice, která navazuje na obchvat Vídně. Takže ranní špičku ve Vídni jsme projeli v pohodě.

Díky lepší navigaci (mám TomTom 7 v HTC) jsem jel na asfaltových silnicích jako první vozidlo. Při nájezdu na off-road cesty, průzkum terénu, nebo hledání kempovacích míst - pak měl přednost Dušan. První kemp jsme měli na známém místě u řeky Tagliamento, nedaleko italského městečka Amaro.

Na to, že to bylo v horách, to byl teplý večer. Stihli jsme povečeřet a pak se přihnaly mraky a Dušan stačil jen tak tak natáhnout plachtu proti dešti na střešní stan. My s Janou jsme spali v autě, kde jsme měli vyrobeno "letiště". Večerní mejdan se v dešti nekonal a tak jsme zalezli do spacáků a šetřili síly na další dny.

.

.

2.den 6.7.2011 - středa (28 - 32°C slunečno)

Trasa: Amaro - Udine - Padova - Bologna - Firenze - hory nad Livornem (512 km)

Vstáváme kolem 7. hodiny do krásného slunečného dne. Celou trasu absolvujeme po dálnicích až do Firenze. Pak po bezplatné dálnici Strada Fi-Pi-Li. Na dálnici při teplotách 28 až 32 °C se mi začínal při dobíjení přehřívat mobil HTC HD2, kde mi běžela navigace. Vždy při nejdůležitějších dálničních odbočkách mobil zkolaboval. Vyřešil jsem to nakonec provizorním držáčkem na výduchu klimatizace.

Při odbočce k našemu kempu byla silnice opravována a museli jsme jet objížďkou. Hledali jsme průběžně další kempovací místa. Dušan je měl vytypovaná pomocí satelitních snímků z Google Maps (Google Earth), které jsme vytiskli na barevné tiskárně. Nakonec jsme nalezli místo na skalách, a po srovnání aut do roviny jsme mohli připravit své "ložnice". Večer byl zpestřen zpěvem trampských písní doprovázených kytarou. Na flétnu nás doplňovala Marcela. Zalehli jsme poměrně brzy, neboť ráno musíme brzy vstávat na trajekt, který nám jede už v 8 hodin.

.

.

3.den 7.7.2011 - čtvrtek (slunečno až 35 °C)

Trasa: Kemp - Livorno přístav (19 km) - trajekt na Sardinii - Olbia - Berchidda - pohoří Monte Limbara - kemp u jezera Lago del Goghinas (100 km)

Vstáváme ještě za tmy ve 4:30 hod. Rychle balíme a snídáme. Na trajektu máme být 1,5 hodiny předem. Do Livorna je to 19 km a po menším bloudění (špatně značený trajekt) jsme dorazili do přístavu. Zde si nás už navigovali místní regulovčíci, kteří nás navedli na to správné molo.

S Dušanem si zažertoval chlapík, co kontroloval palubní lístky a nalepoval kontrolní samolepky na auto. Dušan říká Olbia a chlapík přejede čtečkou kód a povídá "No, no, Capri". Kdyby se pak nezačal smát, tak jsme mu pomalu věřili. Nalodění probíhalo poměrně rychle. Pět minut před odjezdem ještě dorazil nějaký poslední opozdilec a hned pak zvedli rampu a my na čas vyrazili.

Jeli jsme největší lodí společnosti MOBY a tak nám cesta trvala 6 hodin. Našli jsme si místo u bazénu na lavičkách. Na oslavu šťastného nalodění jsme si s Dušanem dali pivo. Plavba proběhla v klidu a kolem 14 hodiny jsme dorazili do Olbie. Vyjeli jsme z trajektu a vydali se na průzkum mysu ležícího na východ od přístavu.

Trasa dne z přístavu

Zde jsme nalezli pěknou malou pláž a poprvé se okoupali v sardinském moři ( Tyrhénském moři). Kempovat se zde však nikde nedalo - byli jsme příliš blízko civilizace. Osvěžující koupel nás povzbudila k další cestě k Berchiddě - městečku na kopci, odkud jsme měli naplánovánou off-road cestu úbočím pohoří Monte Limbara.  Naše cesta však byla ukončena uzamčenou bránou. Cesta byla z důvodu poškození a oprav neprůjezdná. Tak tedy zpátky a po bočních cestách mezi korkovými duby jsme mířili k jezeru Lago del Coghinas. Cestou Dušan hledal místa ke kempování, ale nic jsme nenašli.

Teprve u jezera jsme na břehu našli vhodné místo. Sjezd na břeh po skalách byl trochu složitější. Bylo potřeba dobře hlídat nájezdové úhly. Zakempovali jsme, uvařili večeři a kochali se zapadajícím sluncem nad jezerem.

.

.

4.den 8.7.2011 - pátek (slunečno 28 - 32 °C)

Trasa: Kemp - průjezd horami Monte Limbara - Vallicciola - kemp v borovicovém lese (60 km)

První malý Off Road začal hned ráno výjezdem z tábořiště na asfaltovou silnici. Po konzultaci a prohlídce terénu jsme bez větších problémů vyjeli nahoru k hlavní cestě. Jen mé dálniční pneumatiky si prohrábly na skále při mírném křížení. Vyrazili jsme tedy do pohoří Monte Limbara, kde nás čekal výjezd na vrchol Punta Balestrieri  (1359 m) a pak průzkum off-road cestiček.

 

U Vallenciolly jsme navštívili kostelík a sochu panenky Marie. Od sochy byl nádherný výhled do údolí a na město Tempio Pausania. Doplnili jsme z pramene vodu a něco málo pojedli. Při průzkumu okolí jsme nalezli jezero a vjezd s bránou na uzavřenou cestu, po které jsme měli původně přijet.

Vyjeli jsme pak nahoru k vysilači a vydali se po off-road cestičkách směrem k městečku Calangiánus. Narazili jsme na pěkné místo ke kempování i s pramenem. Bohužel poslední úsek do městečka Calangiánus nešel projet, neboť nás zastavila zamčená závora. Vyjeli jsme tedy zpět nahoru a zakempovali v borovicovém lese.

.

5.den 9.7.2011 sobota (slunečno 28 - 33 °C)

Trasa: Kemp - Calangiánus - Lúras - Lago di Liscia - Lúras - San Antonio - Aglientu - Canneddi (172 km)

Ráno jsme doplnili zásoby vody a v městečku Calangiánus chleba a pečivo. Další zastávkou bylo městečko Luras, kde se nacházejí dolmeny. Dolmeny jsou větší kameny postavené na sobě a patrně sloužily jako součást pohřební mohyly. Nalezli jsme dva v okolí. Jeden spíše menší a druhý poměrně velký.

Další cesta nás vedla k jezeru Lago di Liscia a cestou jsme hledali nějaká další místa na kempování. Jedno bylo ideální u říčky nedaleko mostu a šlo se zde i koupat. U jezera nedaleko kostelíka se nachází místo s 2000 let starými olivami. Ve stínu stromů jsme trochu utišili hlad. Kolem jezera se nachází malý ráj a všude kolem se volně pase domácí zvířectvo.

Plánovaný průjezd kolem jezera se nám nepodařil, neboť cesta po hrázi byla uzavřena. I nezbylo než se vrátit zpět do Lurasu a vyrazit jinou cestou k severo-západnímu pobřeží. Na pobřeží se ukázalo, že dostat se k moři autem bude docela problém.

Od městečka Vignola Mare všechny cesty vedoucí k moři končí na soukromých pozemcích. Nebylo tak možné pobřeží prozkoumat a nebyla tak šance někde zakempovat. Teprve u městečka Canneddi u zátoky Cala Rossa (odbočka před tenisovými kurty) jsme nalezli plácek na kemp.

Navečer jsme si pak s Janou zašli zaplavat do moře a hlavně nafotit zapadající slunce se skalnatým pobřežím. Zdálky pak naše usínání doprovázela místní diskotéka.

.

6.den 10.7.2011 - neděle (slunečno 28 - 35°C)

Trasa: Kemp - Nuraghe se Tesoru - L.Elefante - Porto Torres - Argentiera - Torre Negra - Kemp u jezera Baratz (128 km)

Po snídani a sbalení kempu jsme si ještě zašli zaplavat na místní malou pláž. Byli jsme tam úplně sami a teprve, když jsme se chystali k odchodu, se začali trousit první turisté.

První historickou zajímavostí na trase byl Nuraghe Tesoru. Jsou to stavby z doby bronzové a dosud není jasno, k jakému účelu vlastně stavby sloužily. Jsou tři možnosti: chrámy, obranné pevnosti, nebo obydlí. Na území Sardinie je evidováno přes 7000 těchto staveb. Při průzkumu našeho nuragu se Marcela chodbičkami probojovala až na samotný vršek. Sice trochu vyděsila netopýra, ale za ten výhled z Nuragu to stálo.

Další zastávkou byl kámen ve tvaru slona "L. Elefante", kde bylo pár místních prodejců. I nakoupily se zde drobné dárečky, když už byla příležitost.

Dalším našim cílem bylo bývalé hornické městečko Argentiera a jak už říká jeho jméno, před časem se zde kutalo stříbro). Nedaleko něho leží nádherné písečné i kamenité pláže. Nad jednou jsme poobědvali pod slunečníkem a celtou a kochali se výhledem na neskutečně modrou barvu moře. Po obědě jsme projeli městečkem a chystali se na offroad - průjezd horami. Naše naplánovaná cesta však byla uzavřena.

Pokračovali jsme tedy dále po trase a našim cílem bylo jediné přírodní jezero na Sardinii jménem Baratz. Kolem něj jsme off-road cestičkou dojeli až na konec k věží Porto Ferro. Jedná se o historickou strážní věž a hned vedle ní byl vybudován v 2.světové válce betonový bunkr. Plážička pod věží byla velmi romantická.

Už jsme se těšili, jak na ploše bunkru budeme večer  popíjet víno a koukat na moře. Šli jsme si zaplavat a naší vnučce Haničce, která dnes má narozeniny jsme s Dušanem v písku postavili hrad. Pak jsme se s Janou u něj vyfotili a poslali MMS domů.

Bohužel navečer dorazil nějaký místní rambo s velkým offroad autem a podložil si kola do roviny a seděl na věži a tvářil se důležitě. Z toho jsme usoudili, že tam patrně bude hlídkovat celou noc a tak raději ještě za světla jsme prchli do lesa si hledat jiný nocleh. Nakonec jsme z lesní cesty zajeli hlouběji do lesa a tam zabivakovali. Sice jsme neměli výhled na moře, ale zase tam krásně voněly borovice. Usínali jsme za vzdáleného štěkotu a vytí smečky psů. Asi se někde lovilo...

.

.

 7.den 11.7.2011 - pondělí  (slunečno až 33 °C)

Trasa: Kemp - Alghero - Torre Argentina - Bosa - Cuglieri - Kemp u salaše v pohoří Monte Ferru  (107 km)

Ráno jsme opatrně vyjeli z lesa a jedním z mála navštívených měst bylo historické město Alghero. Zaparkovali jsme u přístavu a sháním se po parkovacím automatu (všude bylo značení, že je placený parking). Nikde ho nevidím a když se vracím k autu, tak tam stojí policistka. Na první pohled to tak vypadalo. Nakonec se z ní vyklubala parkovací pracovnice - z diskuze vyplynulo, že ona je ten parkovací automat. I zaplatili jsme na dvě hodiny a vyrazili na prohlídku. Bohužel většina památek se opravovala, tak zvenku nebylo moc co fotit. Holky procházely obchůdky a nakupovaly se drobné dárky. My s Dušanem jsme neustále pátrali po dalších mapách, zejména s měřítky 50 a menším. Doplňovali jsme tak naše mapové podklady.

Vyrazili jsme dále na jih, kde jsme chtěli obhlédnout jedno z mála oficiálních míst na divoké kempování u Torre Argentina. Sice jsme vysvětlovali, že si jdeme jen zaplavat, ale taxa byla za den a byla jednotná. Po zaplacení 5 euro na auto jsme vyfasovali igelitový pytel na odpadky a po prašných cestičkách sjížděli k moři. V hlavní části byl i nějaký bufet s občerstvením a na ploše kempu byly umístěny i přenosné kadibudky. Takže celkem ideální místo na kempování. My se zde jen okoupali na kamenité pláži a něco málo ve stínu pod plachtou pojedli a vyrazili dál.

Projeli jsme městem Bosou, kde jsme u kašny nabrali čerstvou vodu a hodili pohledy na poště. Nad Bosou je krásný hrad a pohled na město byl moc pěkný.

Jinak místní Policie jezdí ve Forestrech 2008 a viděli jsme je dost často. Bohužel nikdy nebyla příležitost se s nimi společně vyfotit.

Ještě nás čekala cesta pohořím Monte Ferru (1050 m), kde jsme chtěli projet takzvanou "mufloní cestu", či aspoň kousek po hřebenu. Dojeli jsme po asfaltu až nahoru k vysílačům a pátrali po cestě na hřeben. Ta však byla bohužel uzavřena závorou. Začali jsme sjíždět do údolí a hledali nějaké místo na přespání. Teprve asi na 3. pokus jsme dojeli k opuštěné salaši u cesty.

Po průzkumu jsme se schovali za salaš pod stromy a udělali večeři. Dokonce jsme Dušanovo auto přikryli celtou, aby z cesty nebylo vidět. Takto krásně utajení jsme zalehli. My do auta, kde jsme spali vždy s otevřeným střešním oknem, případně s pootevřenými bočními okny. Na noc jsme se zamykali centrálem a ten den nějak zlobil (asi už baterka) a tak jsem to zamknul tlačítkem alarmu. Krásné ticho - cikády a cvrčci nás krásně uspávali a v tom začal řvát alarm mého auta. Vyhodnotil, že není zajištěno střešní okno. Troubení se krásně rozléhalo do okolní krajiny. Polykám sprostá slova a usilovně ve tmě hledám klíče. Nějakou chvíli to samozřejmě trvalo, než jsem je našel a alarm vypnul. Ze střešního stanu se ozývá hlasitý smích. Od té doby jsme se již nikdy v autě nezamykali. :o))

.

.

8.den 12.7.2011 - úterý  (slunečno ráno 28, pak 34 až 43°C)

Trasa: Kemp - Cugliéri - Santa Caterina - Riola - Punta is Arutas - Oristano - Kemp u Rio Piscinas (153 km)

Ráno jsme doplnili vodu u Centro Spiritualita (meditačního místa) a vydali se zpět k moři k poloostrovu Sinis, kde se nachází pláž Is Arutas. Ta je specifická tím, že není písčitá, ale složená z malých kamínků velikosti rýže. Pláž byla silně přelidněná a platilo se parkovné 3 eura. Vykoupali jsme se několikrát v moři, pohráli si s kamínky, nabrali nějaké "vzorky" pláže a vydali se na další cestu.

Směrem na jih se venkovní teplota na palubním počítači neustále zvyšovala a na dálnici za Oristanem jsme naměřili rekordních 43°C. V autě při zapnuté klimatizaci se to dalo vydržet, ale když jsme zastavili kolem poledne na piknik a museli vylézt ven, tak se to teprve projevilo. Seděli jsme ve stínu eukalyptových stromů na židličkách u stolu a foukal vítr, byl to přímo horký fén ze Sahary. Za chvíli jsme byli rádi, že můžeme zpátky do aut a zapnout klimatizaci.

U pobřeží Costa Verde, k němuž vedla cesta horama porostlýma ostnatou makchií, jsme zajeli na písčitou pláž se vykoupat a hlavně trochu zchladit. S hledáním noclehu jsme si nedělali starosti, neboť Dušan tu už v roce 2008 byl. Po průjezdu 3 brodů v údolí řeky Rio Piscinas jsme vjeli do koryta "Bílé řeky" a tam našli známé kempingové místo. Srovnali jsme auta na spaní a dali se do přípravy večeře.

.

9.den 13.7.2011 středa (slunečno, ráno 34°c, poledne 38°c , večer 24°C)

Trasa: Kemp u Rio Piscinas - po okolí (22 km)

Ráno jsme si trochu pospali. Dnes máme na programu průzkum "Červené a bílé řeky" a projížďku v písečných dunách. Tyto písečné duny jsou prý největší v Evropě a táhnou se až 2 km do vnitrozemí. Průzkum "Bílé řeky" nebyl dlouhý. Cesta se zužovala a ostny makchie a dalších ostnatých keřů nemilosrdně česaly boky našich plechových miláčků. Vycouvali jsme z pasti křovin a vraceli se zpět. Cestou jsme narazili na pěkný výjezd do kopce s písčitým podkladem a tak jsme si to museli vyzkoušet. Cesta vedla k nedaleké salaši. Bohužel kopec na kamerách (jako vždy) vypadá jako rovinka, ale my jsme byli spokojeni.

Dalším cílem byl průjezd "Červené řeky", kde jsme po projetí několika brodů narazili na strmější sjezd do řeky. I na Dušanova zvednutého Forestra (24 cm) to bylo příliš, tak jsme díru museli vypodložit kameny. Obzvlášť velká špičatá skála trčela zrovna uprostřed. Nejdřív jel Dušan a vzhledem k tomu, že všichni fotili a natáčeli, nebyl nikdo, kdo by jej na sjezd správně navedl. Nakonec jsem se toho ujal já a současně jsem to dokumentoval na kameru. Na záběrech kamery je to ostatně vidět. Pak jsem sjížděl já (21 cm) a díky této menší světlé výšce i tomu, že kameny trochu sedly jsem škrtnul o tažné, držák elektriky na tažném se trochu ohnul a zespodu něco ťuklo do ochranných plechů. Takže nic problematického. Pak jsme pokračovali dále, ale cesta se opět zužovala a tak jsme se stejnou cestou vraceli zpět. Na výjezdu z řeky jsme přidali pár kamenů a už jsme to vyjeli bez sebemenších problémů.

Vyjíždíme z "Červené řeky" a míříme k písečným dunám. Písek tvoří úplné hory, sem tam jen porostlé nějakými keři a stromy. Hned z kraje jsme narazili na piknikové místo, které bylo u většího potoka. Přestože to bylo hned u prašné cesty, tak jsme tam přes poledne ve stínu zapiknikovali. S radostí jsme pak zjistili, že je v potoku dost vody i na koupání, takže budeme moci ze sebe smýt sůl z moře. Ještě jsme odstranili překážející ostružiny a "koupaliště" bylo připraveno.

Přes saharský vítr jsme kolem 15 hodiny usoudili, že bychom to mohli na tom slunci v písečných dunách přežít, tak jsme sedli do aut a vyrazili. Po prašné cestě a pak řečištěm "Červené řeky" jsme dojeli až k moři, kde se "Červená řeka " vlévá do moře. Vlévá do moře je silné slovo, neboť se ztráci v písku. Červenou barvu má řeka od železných rud, které se ve vnitrozemí v minulosti hodně těžily.

Zde jsme si trochu zajezdili na písku, ale opatrně, protože v tom šíleném vedru by se nám asi nechtělo lopatami hrabat písek. Dokonce jsme si sebou vezli i textilní pásy ze starých koberců na podložení kol, kdyby jsme někde zapadli, ale naštěstí jich nebylo potřeba. Písek při průjezdu je těžší a klade větší odpor, takže mnohdy ani naše redukční převodovky by v hlubším písku neměly šanci. Chce to silnější motory, redukce, uzávěrky a pořádné pneumatiky. Jak onehda říkal Loprais. První roky jsme měli na Tatru šlapadla na kola, aby nás vyhrabala z písku. Pak už jsme měli zkušenosti a nepotřebovali jsme je. Vše je o zkušenostech, odhadu a naježděných km v daném terénu.

Po zdokumentování našich plechových miláčků na dunách jsme se šli vykoupat k moři. Byl solidní vítr a z  toho důvodu i slušné vlny, které jsme si užívali. Sice slunečník a plachta na stín musela být pořádně přidělaná, ale nakonec nám nic neuletělo. Dušan to u vody dlouho nevydržel a vyškrábal se na vrchol písečné hory, odkud udělal moc pěkné fotky.

Projeli jsme pak zpět korytem a zajeli se opláchnout na naše piknikoviště u potoka. Z potoka nás nakonec vyhnal hlad a tak jsme jeli zpět do našeho tábořiště u " Bílé řeky". Večer jsme strávili se sklenicí červeného vína a povídali si dlouho do noci.

.

.

10.den 14.7.2011 - čtvrtek (slunečno až 30 °C)

Trasa: Kemp u Rio Piscinas - San Nicolao - Buggerru - San Angelo - Tempio di Antas - Iglesias - Masua - Kemp naproti Scóglio Pan di Zucchero (120 km)

Dnešní den byl časově náročnější, neboť v plánu byly off Road cestičky i historické památky. Nejdříve jsme se po prašných cestách museli vyhrabat z písečných dun a pak jsme dojeli k pláži u Portixeddu, kde jsme doplnili zásoby vody. Protože krásně foukal vítr, tak se na moří dělaly pěkné vlny. Neodolali jsme a museli fotit.

 

V San Nicolao jsme vyrazili na horskou trasu k "Mrtvému jezeru". Bohužel další výjezd se zajímavými serpentinami byl na privátní cestě a tak jsme pokračovali objížďkou zpět na asfalt. Odsud jsme znovu projeli Portixeddu do Bugerra, kde jsme doplnili zásoby chleba a pečiva. Blíží se víkend a mohlo by se stát, že už cestou žádný obchod nepotkáme.

Dalším krásným úsekem byla off-road cestička soutěskou a horami k hornické vesnici  (silné slovo - dva rozpadlé domy) Grugua. Cesta se vinula po úbočí hor a nám se strašně vlekla. Problém byl v tom, že cesta byla samá díra s ostnatými keři po stranách - takže nešlo jet rychleji. Před sjetím na asfalt nás rozesmála značka - "Na silnici se pracuje".

Po silnici jsme dojeli k zbytkům chrámu Tempio di Antas, který jsme si prohlédli a vyfotili se s vlajkou SFC. V pokladně se nám podařilo ukořistit další podrobné mapy okolí.

Od chrámu jsme vyrazili již po prašné cestě k opuštěným rudným dolům a vesničkám směr Malcalzetta - San Benedeto - Iglesias. Krajina byla pěkná, ale šotolinové cesty mizerné. Výjezdem na asfalt se nám ulevilo.

Propletli jsme se úzkými uličkami Iglesias, kam nás nahnala navigace a dalším našim cílem bylo městečko Masua. Za ním nás již čekal známý kemp v borovicovém lesíku - naproti skalnatému ostrůvku Scólio Pan di Zucchero (v překladu Cukrová homole).

Všichni jsme tiše doufali, že se situace od roku 2008 nezměnila a my zde budeme moci kempovat více dnů. Fotografické zastávky nás zdržovaly, neboť již zdálky byl na ostrůvek a pobřeží velmi pěkný výhled. Po průjezdu placeným parkovištěm, se zdůvodněním, že jedeme na Caravan kemp, jsme vyjeli na prašnou cestu, která vede k vstupu do rudného dolu Porto Flavia.

My však odbočili do borovicového lesíka, kde jsme pak hledali místo na kempování. Nejdřív jsme se složitě s auty zapáskovali doprostřed lesíka, abychom poté konstatovali, že to není ono. :o))) Takže jsme si pak nacvičili couvání mezi stromy.

Nakonec jsme popojeli na kraj lesíka s přímým výhledem na ostrůvek Zuccherro. Já vyjížděl na místo předkem, takže to ještě šlo. Dušan však musel mezi kořeny a pařezy couvat a tak to měl trochu složitější - až zadýmila spojka. Ještě ustavit auta na kameny do roviny a bylo to.

Úžasný výhled na Zuchero se zapadajícím sluncem ještě v pozdní večer doplnilo světlo měsíce v úplňku.

.

11.den 15.7.2011 - pátek (slunečno, vítr asi 30°C)

Trasa: Zůstáváme na místě - kemp naproti Scóglio Pan di Zucchero (0 km)

Opět krásný pohodový den. Díky silnějšímu větru a vlnám musíme odložit svou plavbu na kajaku kolem ostrůvku Zuccherro. Věnujeme se koupání a sběru kamenů. Napínáme plachty proti slunci a v silném větru je musíme dobře ukotvit.

 

Pláž je kamenitá a Dušan s Marcelou s brýlemi a ploutvemi zkoumají dno zátoky. Na oběd si dáváme polévku a  při ní se kocháme výhledem na moře. Navečer se vítr trochu utišil a po večeři sedíme, popíjíme víno, vykládáme historky a čekáme na měsíc. Kolem 23:30 hod se ukládáme k spánku. Stále čekáme, až se vítr utiší, abychom mohli vyzkoušet kajaky na moři.

.

.

12.den 16.7.2011 - sobota (slunečno 31°C , mírný až silný vítr)

Trasa: Kemp naproti Scóglio Pan di Zucchero (0 km)

Hned po snídani jsme nafoukli kajaky a vyrazili k ostrůvku Zuccherro. Dušan s Marcelou měli starší kajak délky 3,8 metru s ostrou přídí a dvěmi oboustrannými pádly. My jsme měli vypůjčený kajak délky 3,4 metru a jedním oboustranným pádlem. Již při nastoupení naší osádky do kajaku jsme zjistili, že moc vysoko nad vodou boky naší lodě nejsou. 

K ostrůvku bylo z naší zátoky odhadem 1,6 km. Proti nám foukal slabší vítr, který po výjezdu ze zátoky zesiloval. Držel jsem se podél břehu a teprve pak jsem začal jet šikmo k ostrůvku. Na Zuccherro nelze běžným způsobem vylézt. Stěny jsou kolmé, případně s převisem a tak horolezci nastupují do stěny přímo z lodi. Proto našim cílem bylo Zuccherro objet a případně projet dvěmi skalními okny.

Plavba k Zuccheru byla bez problémů, jen vítr postupně zesiloval. Z dokumentační techniky jsme nakonec po dohodě vzali na palubu kajaků jen Dušanův „outdoor“ foťák schopný fotit i pod vodou. Po malém odpočinku a focení na kajacích vyjela první posádka Marcela - Dušan na průjezd levým oknem. Pak jsme vyrazili my. Sotva jsme objeli skálu na návětrnou stranu setkali jsme se s většími vlnami a silným větrem. Přesto jsme i my poměrně klidně projeli levým oknem.

Nyní před námi nastal obtížnější úkol objet celé Zuccherro a projet pravým oknem. Na návětrné straně  Zuccherra se mezitím vlny ještě zvětšily, tak že ikdyž jsme pluli blízko sebe, byly chvíle, kdy jsme se přes vlny neviděli. V pravém okně se voda dost divoce přelévala a vlny různým směrem narážely na skálu. Dušan s Marcelou vyrazili a zdárně projeli oknem. Přiznali pak, že přeci jen to bylo trochu na hraně, když se ty vlny tam tak mlely.

My to raději objeli kolem. S jedním pádlem jsem si do vysokých vln netroufal. Ale i tak naše cesta kolem skály nebyla příliš klidná. Ve vysokých vlnách jsme místy nabírali vodu a kajak vůbec nedržel směr. Zpět jsme pluli s větrem a vlnami v zádech a udržet náš kajak v rozumném směru byl docela problém.

Po dojezdu na pláž jsme vlezli do vody, abychom se osvěžili. Voda byla hodně studená - silný vítr a vlny ji promíchaly. Aspoň jsme se osvěžili. Odpoledne jsme ještě zašli udělat pár snímků k dolu Porto Flavia.

Večer byla malá oslavu, neboť Marcela dnes slavila narozeniny. Hlavním chodem byla pečená kačena, knedlík a červené zelí. Zapíjeli jsme to pivem - plzeňskou 12.

Večer jsme při kytaře a zpívali tklivé písně...

.

.

13.den 17.7.2011 neděle (slunečno 31 °C)

Trasa: Kemp naproti Scóglio Pan di Zucchero (0 km)

Hned zrána jsme vyrazili na malou pěší vycházku do vzdálenější zátoky. Byl tam pěkný výhled na Zuccherro. Šli jsme kolem pobřeží a nemohli jsme tedy minout místní pláž, která již byla zcela přeplněná. Po úzkém chodníčku mezi makchií, keři s trny a dalšími bodláky jsme se blížili k mysu. Před ním se nám otevřela pěkná zátoka lemovaná hnědými skalami. Byli jsme tam téměř sami, kromě staršího manželského páru. Vylezli jsme ještě nahoru na kopec,  kouknout jak to vypadá dále. Dušan doufal, že zde někde objeví vstup do staré štoly, která tu někde údajně měla být, ale průzkum terénu byl marný. Čelovky jsme brali zbytečně.

Vrátili jsme se zpět do zátoky hnědých skal, kde jsme se chvíli koupali. Osvěžení jsme vyrazili zpět, ovšem šílené vedro nás zahnalo do plážového baru na pivo. Vydechli jsme si ve stínu a pak již dorazili do kempu. Odpoledne jsme měli siestu. Doplňovali jsme deníky a studovali mapy. Dušan pak vyrazil na podmořské focení, neboť chtěl vyzkoušet svůj nový foťák. Podvodní snímky se docela vydařily, přesto, že jsou rybky plaché a hlavně rychlé.

Večer jsme opět poseděli a kochali se romantickým výhledem, neboť již zítra se musíme vydat dále. Ještě jsme něco málo pobroukali na kytaru a šli spát.

.

.

14.den 18.7.2011 pondělí (Slunečno 30°C)

Trasa: Kemp naproti Scóglio Pan di Zucchero - Iglesias - Burcei - Mys Capo Ferrato - Kemp na pláži Cala di Ferraxi (190 km)

Dnes jsme zamáčkli slzy, rozloučili se s Zuccherrem a vyrazili na další cestu. V Iglesias jsme v hypermarketu nakoupili pečivo a chleba a taky maso na grilování. Cagliari jsme minuli po dálničních obchvatech a zamířili do městečka Burcei.

Odtud jsme měli naplánovanou off-road trasu v pohoří Sarrabus. Nejprve jsme vyjeli na vrchol Punta Serpeddi (1069 m) a odtud jsme se vydali na průzkum cestiček.

Na vrcholu u vysílačů jsme jen smutně konstatovali, že máme jen odpoledne na průzkum a tady je cestiček tak na dva týdny. Přesto jsme nebojácně vyrazili do terénu, prozkoumali hodně cest, trochu pobloudili, avšak jinou cestu dolů na asfalt jsme nenašli.

Z časových důvodů tak nezbylo nic jiného, než se potupně vracet zpět po vlastní stopě do městečka Burcei. Nocleh jsme totiž měli naplánován u moře na pláži Ferraxi.

Po hlavní silnici jsme projížděli moc pěknou soutěskou, která byla lémována kvetoucími oleandry. Bohužel, i když to byla zakreslená vyhlídková trasa, nebyly nikde na cestě udělány odpočinková místa, kde bychom mohli zastavit. Jen Jana stihla z auta za jízdy udělat pár záběrů. Protože jsme jeli pomaleji a chtěli jsme se kochat, tak se za námi vytvořila kolonka divokých Italů, či Sardů. Ti v nepřehledných zatáčkách předjížděli na krev. To, že protijedoucí auto je v zatáčce na vaší straně, s tím už člověk na Sardinii časem počítá. Ale předjíždět, kde se vlastně předjíždět nedá, to bylo silné kafe. Tak trochu mi to připomínalo hrdé Černohorce - proto tam mají kolem cest tolik pomníčků.

U pobřeží jsme zamířili k mysu Capo Ferrato, kde se nalézá dlouhá písčitá pláž Feraxi. Zde měli Dušan a Marcela od minula vyhlídnuto kempovací místečko. Měli radost, když jsme místo nalezli v nezměněném stavu. Úzkou písečnou cestičkou mezi křovisky jsme dojeli pod vzrostlé stromy. Jen malá písečná duna nás dělila od pláže a moře. Na jednorázových grilech jsme si opekli zakoupené vepřové maso a klobásky. Kuřecí jsme si naložili na další den.

.

15.den 19.7.2011 úterý (slunečno 29°C)

Trasa: Kemp na pláži Cala di Ferraxi (0 km)

Krásný "flákací" den, kdy si hovíme ve stínu stromů a sem tam si zajdeme na pláž se okoupat, či hledat mušličky. Pláž liduprázdná na kilometry daleko. To se nám líbí. Na moři jsou docela pěkné vlny, ale voda jako kafe. Na oběd gulášová polévka a večer grilované kuřecí s bramborem. K tomu červené sardské víno. No pohodička. Večer ještě hrajeme na kytaru a zpíváme. Taky se na nás přišly podívat polodivoké kočky. Pro jistotu, jako v horách, věšíme pytel s odpadky na strom. Igelitový pytlík vydrží málo, tak jedno šťouchnutí prasečím rypákem. :o) A pak je moc práce s úklidem.

.

.

16.den 20.7.2011 středa (slunečno 29 - 30°C)

Trasa: Kemp na pláži Cala di Ferraxi (6 km)

Dnes jsme si přivstali, neboť jsme chtěli zachytit východ slunce nad mořem. Opět vznikla hromada záběrů. Po snídani jsme ponechali na místě židle a stoly, abychom si místo zarezervovali a vyrazili k projížďkám po písečných cestičkách. Bohužel největší rejdiště bylo obsazeno nějakým turistou, takže jsme o největší zábavu přišli. Udělali jsme tak aspoň několik propagačních snímků u pláže a vyrazili ještě k mysu Capo Ferrato, kde jsme ještě něco málo nafotili. Dnes pro změnu slaví narozeniny Dušan a shodou okolností je slaví po 3 letech na stejném místě. V roce 2008 však jeli Sardinii opačným směrem. Večer jsme bouchli šampaňské a poetický večer byl zakončen hrou na flétnu (Marcela).

.

.

17.den 21.7.2011 čtvrtek (slunečno 23 - 26°C)

Trasa: Kemp na pláži Cala di Ferraxi - jezero Lago alto del Flumendosa - pohoří Gennargentu - kemp v horách nedaleko nuragu (133 km)

Rano jsme se rozloučili s mořem a vzhůru za dalším dobrodružstvím. Jeli jsme na sever podél východního pobřeží a odbočili k jezeru Lago alta del Flumendosa. Navigace nás nahnala boční cestou a před námi se přes hluboké údoli naskytnul krásný výhled na městečka Jerzu, Ulassai, Nuovo. V městečku Gairo jsme doplnili benzín a vodu.

Jezero bylo úžasně idylické, neboť se všude paslo mnoho zvířat. Koně, krávy, býci, telátka, prasata se selátky, kozy, ovce, psi a v horách jsme zahlédli cca 20 metrů od nás muflony. Takže takový malý ráj. Pro řidiče to však znamená zvýšenou pozornost, neboť za zatáčkou si na cestě klidně odpočívá stádo krav. S ploty si zde nikdo nedělá starost. Také jsme meditovali nad tím, že jen velmi málo zvířat má v uchu známku. Dušan říkal, že na  Korsice (byl tam už 6x) naopak neviděl žádné zvíře bez známky. Inu ekonomika a daně na Sardinii pronikají jen pozvolna. Často na cestách ležely za zatáčkou i ostré kameny, které spadly ze svahu. Bylo nutno být neustále ve střehu.

Samotné jezero (je to umělá nádrž - přehrada) leží na kraji pohoří Gennargentu, kde leží i nejvyšší hora Sardinie La Marmora 1839 m. Proto jsme do tohoto pohoří zavítali z různých stran. Od jezera jsme ze začátku jeli po úzké asfaltové cestě, která se neustále klikatila a stoupala nahoru. Obědovou pauzu jsme si dali u řeky pod obrovským stromem. Kolem nás v tu dobu projely jen dvě auta domorodců. Jednou jel s balíky sena a podruhé vezl nějaké konve terénní pickup.

Po výjezdu na hřeben jsme uviděli v dálce nurag, ke kterému jsme měli namířeno. Kousek před nuragem asfalt skončil a my pokračovali po našich oblíbených prašných cestičkách. Dojeli jsme k opuštěnému nuragu, otevřeli si bránu a vyjeli auty až k nuragu.

Velikost nuragu nás překvapila. Měl venkovní opevnění a kromě hlavní místnosti ještě dvě další místnosti. Vedle nuragu mimo oplocení byla kamenná mohyla, ze které se později vyklubal kohoutek s pitnou vodou. Odkud na hřebenu se vzala pramenitá voda, případně odkud vodu přivedli, je nám záhadou.

Pak jsme se vydali na průzkum cestiček. Většinou skončily u plechové salaše, nebo se zkrátka postupně ztrácely. Během průzkumu jsme také hledali místo na kempování. Nakonec jsme zůstali u skal nedaleko nuragu. Problémem byl tak trochu statný býk, který se nemínil zvednout a odejít. Přes opatrné domluvy Dušana (klackem) si nedal říci a jen tak spokojeně v leže požvykoval.

Nakonec jsme zabivakovali v jeho společnosti. Při večeři jsme zbystřili pozornost, protože se zvednul a my čekali co bude dělat. Zkusil popojít a my zjistili, že napadá na pravou zadní nohu. Proto se mu nechtělo vstávat. Vyčítavě se na nás podíval a zase si lehnul. V leže jazykem trhal nějaké bodláky a přežvykoval. To bylo něco na naše samaritánská srdce. Hned jsme mu začali snášet slupky od okurek a jiné zeleniny. Dušan mu dokonce nabral do lavórku vodu a strčil mu to až k čumáku. Okurky si nevzal (asi vůbec nevěděl, že je to k jídlu) a k vodě jen čichnul.

K večeru a se zapadajícím sluncem se citelně ochladilo a profukoval větřík. I usadili jsme se na židličky ve stylu indiánská babička - tedy zachumlaní do spacáků a teplých mikin s kapucí. Chvíli jsme ještě vykládali a pak nás zima zahnala na kutě.

Jo a ještě kolem 20. hodiny se býk odbelhal někde dolů ke salaši, tak jsme zůstali zcela sami. Jinak když jsme seděli a tiše vyprávěli, tak něco štěklo (asi vůdčí samec) a nedaleko nás se dali do běhu mufloni. Sice jsem spěchal na okraj skal s foťákem, ale už jsem je nikde nezahlédnul.

.

.

18.den 22.7.2011 pátek (Slunečno ráno 18°C, pak 25 - 28°C)

Trasa: Kemp - Tortoli - Arbatax - kemp nedaleko Urzulei (125 km)

Ráno jsme vstávali dřív a sledovali, jak se sluníčko pomalu škrábe nad hory. Ovšem snímky svítání se nám moc nedařily, protože slunce už bylo moc silné a vysoko. Vyjeli jsme z louky na "cestu" a prohlídli jsme novostavby "nuragů" pro turisty, které byly díky dobytku řádně znečištěny. Zřejmě nějaký "podnikatelský" záměr nevyšel, nebo zkrátka peníze z EU skončily... Bylo nám to moc líto, neboť stavby byly moc pěkné. Jen jsme přemýšleli kolik "turistů" by zde od moře dojelo a co by v těchto horách dělali. My jsme tady za celou dobu nepotkali ani jednoho.

Dali jsme sbohem pohoří Genargentu a vyrazili zase na chvíli k moři. Chtěli jsme vidět známé červené skály v Arbataxu. Zaparkovali jsme v městečku a pak došli uličkami ke skalám. Super místo, ale kolem dokola nepořádek, odpadky, záchodky rozbité opuštěné. Nezdrželi jsme se tedy dlouho. Provedli jsme dokumentační foto, dokoupili drobné dárečky v suvenýrech a vydali jsme se hledat nocleh.

 

Po krkolomných cestičkách jsme se spustili k moři a jeli kolem pobřeží, až jsme našli pěkné piknikoviště. Natáhli jsme plachty proti slunci. Někteří vyrazili na lov kamenů, dřev a bambusů, jiní čuměli do map a zapisovali události včerejška. Dušan se stihnul i vykoupat, ale sestup do moře byl krkolomný.

Naši idylku narušila požární stráž s hasícím teréňákem, kteří nás upozorňovali, že zde PIKNIK YES, KEMPING NO. Což nás nepotěšilo, neboť jsme se těšili na romantický výhled na moře. I sbalili jsme plachty a vyrazili zpět do hor. Při výjezdu od moře po rozbité, strmé, prašné cestě nás pobavil turista s větším kempingovým vozem, který chtěl sjet dolů.  Na průzkum vyslal manželku. Možná by sjel, ale kdo by jej vytáhnul nahoru, to skutečně nevím.

Na cestě do hor jsme si koupili u stánku levně nějaké ovoce. Cílem naší cesty byla náhorní plošina - nedaleko městečka Urzulei - opět v pohoří Genargentu. Chtěli jsme se zde podívat na horní část kaňonu Gorroppu. Při vjezdu na náhorní plošinu nás opět vítala místní zvířátka (čuníci, kozy, krávy, ovce, oslíci). Zakempovali jsme mezi stromy pod skalami. Chtělo to jen větší kameny pod kola. Aby má stříbrná kapota nesvítila až na cestu, hodili jsme přes ni celtu. Přeci jenom jsme v národním parku, že...

.

.

19.den 23.7.2011 sobota (Slunečno ráno 19 °C, přes den kolem 26 °C)

Trasa: Kemp u Urzulei - k vrchnímu konci soutěsky Gorroppu - jezírko Piscina Urtaddaia - průjezd planinou - kemp u dubů nedaleko Villanova (47 km)

Přes noc trochu sprchlo, což my pod stromem jsme nezaznamenali, ale Dušan v noci natahoval na stan plachtu. Hned zrána nás přišel zkontrolovat čuník. Po snídani jsme vyrazili po prašné, místy betonové-kamenné, cestě placené EU až k vrchnímu průchodu do soutěsky Gorroppu.

Cesta skončila v lese malou točnou a bufetem pro turisty (který patrně nikdy nebyl uveden do provozu). Odsud jsme vyrazili pěšky k jezírku Piscina, které se mělo nacházet pod vysokou polojeskyní. Připravili jsme se na dalekou cestu, voda, jídlo, obutí a bylo pro nás příjemným zjištěním, že to bylo pouze  cca 30 minut chůze. Pravdou je, že poslední úsek byl trochu horolezecký, ale s opatrností nám vlastní, jsme vše v pohodě zvládli.

Již z dálky se Janě zdálo, že slyší od jezírka divné zvuky a nakonec měla pravdu. Za poslední zatáčkou před jezírkem nás čekala početná delegace místních pašíků. Tvářili se, že oni jsou tam doma. Nakonec nám milostivě udělali průchod a nespokojeně chrochtajíc nás nechali u jezírka samotné. Původní záměr - koupání v jezírku jsme záhy opustili. Čuníci se patrně koupali před námi, voda byla značně znečištěná.

Obrovská polojeskyně byla plná naplaveného dřeva a opět se naplno rozhořela sběratelská horečka. Kdo nalezne pěknější kousek kořene stromu, kdo kámen, kdo ještě kus korku... Ovšem sbíralo se lehce, ale bylo potřeba vše vynést po strmém srázu k autu. No neměl jsem radost, když se mi v autě začalo hromadit kamení, dřevo a jiné přírodní trofeje. Pořad jsem to tam musel přehazovat, jako kočka koťata. Ale co člověk neudělá pro své milované, že?

Při návratu k autům jsme si udělali piknik a něco málo snědli. Ovšem museli jsme odolávat čuníkům, kteří pomalu strkali rypáky až na stůl. Taky jsme museli zavřít dveře auta, aby s námi nakonec některý z nich neodjel. S Janou jsme se smáli, že pro vnučky by to byl krásný dárek selátko na zahradu...

Ovšem rodiče vnuček by asi rádi nebyli. Ono k povídce Šimka a Grosmanna "Jak jsme doma chovali užitečné zvíře" to asi nemělo daleko. 

Dále průzkum pokračoval po náhorní plošině na jih a pak na západ. Původně jsme chtěli jet po hřebenu, kde to měl Dušan zjištěno z Off-Road zdrojů, ale nájezd na cestu jsme nenalezli. Samotný sjezd jsme sice našli, ale cesta byla dost rozbitá a moc strmá, takže jsme nepokoušeli štěstí. Naše redukce by ji stejně nezvládly.

Čas nás již taky tlačil a my ještě neměli kempovací místo. Dalšími prašnými cestami a průjezdy prázdnými řekami jsme dojeli na asfalt. Místo na spaní jsme nakonec nalezli mezi krásnými starými duby. Všudypřítomná malá selátka nás obveselovala chrochtáním a přitom kroutili malými čumáky. Docela se ochladilo a fouká studený vítr. Inu pořád jsme v horách.

.

.

20.den 24.7.2011 neděle (Poloslunečno, ráno 14°C, pak kolem 18°C, vítr)

Trasa: Kemp u dubů - Orgosolo - hora Monte Nova San Giovanni - kemp v horách (62 km)

Ráno docela chladno a pošmourno. Takže jsme změnili plán a nejdříve vyrazili do města Orgosolo a pak teprve na stolovou horu Monte Novo San Giovanni. Dojeli jsme do městečka, které je pověstné svými kresbami na domech – tzv. murales. Kresby se vyjadřují nejen k minulosti, ale také komentují současné dění. Orgosolo jsme poznali velice zblízka.

Dorazili jsme na hlavní třídu (jak jsem později zjistil) a mne ještě navigace hnala dále k centru města. Tak jsem vjel do dalších úzkých uliček. Neuvědomil jsem si, že Dušan už zde byl a na oné hlavní třídě zaparkoval. Ovšem navigace mne hnala do stále užších a užších uliček, kde ani sklopení zrdcátek nepomohlo. Jinde nás zastavily schody. Celé Orgosolo je v kopci a byl docela problém se dostat zpět na původní místo, kde jsem Dušana opustil. Dušana s Marcelou jsme zahlédli z auta na hlavní třídě při pěší procházce.  Nakonec jsme zaparkovali nedaleko jejich Forestra. Prošli jsme si městečko, nafotili nějaké domy s malbami.

Prolezli jsme ještě pár obchůdků, dokoupili suvenýry a znovu zpátky do hor.

Chtěli jsme zdolat stolovou horu San Giovanni. Jako tradičně jsme zkoušeli dojet co nejdál a co nejvýše. Cestou jsme v protisměru minuli tři velká terénní auta plná turistů. Cesta byla sice strmější a kamenitá, ale pro naše Forestry s opatrností průjezdná. Na konci cesty jsme zaparkovali tak abychom nepřekáželi v otáčení dalším vozidlům.

Po chodníčku jsme se vydali k vrcholu a odměnou nám byl výhled do širého okolí. Na hřebenu byla jednoduchá chatka pro turisty a druhá pro "strážce" hory. Jednalo se o místního Sarda, který patrně hlídal okolí z důvodů požárů. V družném rozhovoru se pak naše děvčata s ním vyfotila a dokonce byly pohoštěny vínem. My řidiči jsme jen malounko ochutnali. Bylo to sardské červené stolní víno a bylo docela dobré. Na vršku jsme pak udělali i nezbytné foto se SFC vlajkou a vyrazili dolů.

Na parkovišti jsme do teréňáku správce hory dali jednu plechovku českého piva a vydali se hledat místo na spaní. Od hory San Giovanni jsme jeli po cestě dále do hor. Nakonec jsme se ubytovali v lese nedaleko cesty. Teplota 12 °C  nás však večer brzy zahnala do teplých spacáků.

.

 .

21.den 25.7.2011 pondělí  (slunečno ráno 12°C, navečer mraky 26 °C)

Trasa: Kemp - Orgosolo - pohoří Supramonte - vrchol Ortu Camminu - Dorgali - pláž Cala di Cartoa - kemp u řeky Rio Fluminedu (107 km)

Na dnešní den jsme měli naplánován trochu obtížnější Off-Road, který Dušan získal z OffRoad stránek. Viděl pěkné fotografie pohoří Supramonte a sedlo mezi horami, kde na parkovišti stál Suzuki Jimny. Když tam vyjel on, tak to Forestry vyjedou taky. Takže jsme netušili, jak cesta bude vypadat a zda je v současné době vůbec sjízdná.

Nejdříve jsme našli "zkratku" pod horu, která nás překvapila svou strmostí a hlavně rozbitou cestou. Mé letní  pneumatiky s dálničním vzorkem často prohrabávaly a tak nebylo divu, že cca po 1,5 km se od kola ozýval dívný pískot. Zastavili jsme na první plošince, kde to jen trochu šlo. Dušan po zkušenostech ze Západních Alp hned tušil, co se stalo. Kamínek skočil mezi brzdový kotouč a ochranný plech a  toto způsobovalo tento nádherný skřípot. Několik Dušanových nacvičených úderů sekerou na plech a závada byla odstraněna.

Po  dalším kilometru jsme najeli na "hlavní cestu", která vedla k vrcholu. Opět nás přivítala budka s hlídačem, který nám s úsměvem pokynul, když jsme jej informovali kam vlastně jedeme. Že se usmíval "potutelně" jsme zjistili až za chvíli, kdy na krajích byly zaparkovány dvojkolky a cesta se začala podobat skutečnému velkému off-roadu.

Kličkovali jsme mezi kameny a dírami a měli oči na šťopkách. Tam kde Dušan v pohodě projížděl se svou světlou výškou 24 cm, já musel bleskurychle nacházet novou stopu. Zastavit v prudkém kopci a znovu se přes spojku rozjíždět by bylo velkým problémem. Celou cestu nahoru jsme jen doufali, že nebude někdo sjíždět dolů. Míst na vyhýbání bylo minimum a  najíždět ke srázu by se nikomu nechtělo. Cesta se stávala hodně kamenitá a muselo se jet pomalu, aby nedošlo k proražení pneumatiky. Redukované jedničky strmost kopce zvládaly dobře.

Nejhorší úsek byly pravá ostrá zatáčka, kde ze skály byly vytesány jakoby schody, na které jsme se museli vyškrábat. Auta skákala, hrabala a řidiči trpěli s auty. Zastavit, nebo couvat již nepřicházelo do úvahy. Vedla jen jedna cesta a to nahoru. Za tímto úsekem - kromě zvyšující hloubky srázu :o) - již nebylo nic tak obtížného.

V poslední pravé zatáčce jsme zastavili a Marcela se obětavě vydala s kamerou napřed, aby zachytila poslední stovky metrů našeho "triumfálního" výjezdu. Dojeli jsme na plošinu v sedle, kde se dalo otočit. Vzájemně jsme si popřáli, že jsme to my a naše auta ve zdraví přežili. Hned jsme zapálili svíčky u sošky Panenky Marie, aby nás i nadále na cestách ochraňovala.

Posbírali jsme něco k pití a jídlu a vyrazili k vrcholu hory nad sedlem. Po skalách jsme vylezli nahoru a přes mírné sedlo vystoupali na druhý vrchol, který se jmenoval Ortu Camminu. Byl zde úžasný výhled na městečko Oliena. Výška vrcholu byla 1 331 metrů a městečko bylo o 800 metrů níže. Z vrcholu jsme si všimli, že dorazilo další auto (Land Rover Defender), takže jsme spěchali dolů, abychom mohli sjíždět spolu s ním. Bohužel, až pak na parkovišti jsme zjistili, že mladá dvojice, kterou jsme stíhali z vrcholu, nepatří k autu. Byli to angličani a přišli pěšky. Takže jsme měli čas alespoň v klidu posvačit.

Když dorazili skuteční majitelé Defendera, tak nastartovali a čekali až pojedeme my. Nakonec jsem jim musel dát znamení, ať jedou první. Nechtěli jsme je při sjezdu brzdit. Ovšem taky jel opatrně a stejně rychle jako my. Jednu zatáčku musel najíždět na dvakrát. S uzávěrkama kol neměl tak velký rejd, jako my. Po cestě dolů jsme se ještě zastavili, abychom natočili nejhorší úsek cesty. Tento výjezd byl tou pověstnou třešničkou na dortu sardinských Off-Roudů.

Z hor jsme zamířili k moři. V městečku Dorgali jsme dokoupili potraviny v Supermerkato a dojeli na písečnou pláž Cala de Cartoa. Zde jsme se naposled vykoupali v moři a pak jeli zakempovat do údolí Goroppu, kterým protéká úžasná říčka Rio Flumineddu.

Po krátkém off-roadu jsme dojeli na Dušanovi známé místo, kde jsme zakempovali. Krásná průzračná říčka, kde se dalo i pěkně plavat, byla docela teplá. Poseděli jsme po večeři u vínka a probírali dnešní zážitky. K ránu začalo pršet a Dušan musel natahovat na stan plachtu. Já nakonec musel z důvodu silného větru sundat plachtu a zavřít všechny okna. Teplo a málo vzduchu se však nedalo vydržet a tak jsme spali v dešti s otevřeným kufrem.

.

.

22.den 26.7.2011 úterý (slunečno s občasným deštíkem 26 - 28°C)

Trasa: Kemp - Kemp v horách (56 km)

Dnešní den jsme si užívali sluníčka a koupání. Holky dopisovaly deníčky se zážitky a chlapi nahrubo opláchli své plechové miláčky od sardinského prachu. Dušan ještě sušil střešní stan, když nás navštívila nečekaná návštěva. Kde se vzal, tu se vzal objevil se terénní automobil  „Polizia Municipale“ a místní pořádková policie nám zkontrolovala doklady.

Tradiční věta "PIKNIK YES, KEMPING NO" nás vyhnala z tohoto ráje. Přestože jsme škemrali, že jen jednu noc, tak místní strážci pořádku byli neoblomní. S vyhrůžkou pokuty 50 euro za osobu nás opustili. I nebylo na co čekat, věděli jsme, že si to určitě příjdou zkontrolovat. Narychlo jsme se sbalili a vyrazili do neznáma hledat další nocleh.

Výhodou bylo, že jsme si zkracovali cestu k trajektu. Nevýhodou bylo, že terén byl hodně kopcovitý a vhodná místa na přespání nebyla. Odměnou nám však byly úžasné výhledy na zapadající slunce a pohoří Supramonte. Nakonec jsme zakempovali na slepé lesní cestě v horách Monte Albo.

.

.

23.den 27.7.2011 středa (pod mrakem, dešťové přeháňky 19 - 21°C)

Trasa: Kemp - Olbia (80 km) - trajekt - Kemp u Livorna (18 km)

Ranní budíček bal ještě za tmy a už v 5:30 hod jsme projížděli pohořím Monte Alba po východním pobřeží do přístavu v Olbii. Cesta nám ubíhala rychle, neboť jsme využívali hlavní silnice. Cesta k přístavu v Olbii byla dobře značena a řízena regulovčíky. Začalo poprchávat.

Trajekt vyplul přesně načas a to ještě 12 minut před vyplutím nalodili jedno opozdilé osobní auto. Sardinie se s námi loučila deštěm a my také skoro zamačkávali slzy. Bylo to úžasných 21 dní plných super zážitků.

Cesta trajektem trvala 8,5 hodiny, což nám stačilo k doplnění našich deníčků. Také jsme spolu s Dušanem do mapy zaznačili skutečnou trasu expedice.

Výjezd z trajektu byl v pohodě, jen průjezd městem byl plný dobrodružství, neboť myšky italů na kruhových objezdech byly skutečně lahůdkou. I vyvázli jsme se  zdravím a bez ťukanců. Nakonec jsme zakempovali na známém místě nad nad Livornem.

.

.

24.den  28.7.2011 čtvrtek (střídavě oblačno 21 - 27°C)

Trasa: Livorno - Firenze - Bologna - Padova - Amaro (467 km)

Vzhledem k tomu, že jsme večer šli spát poměrně brzy, tak jsme vstali kolem 6 hodiny a před osmou už jsme byli na cestě. Provoz byl poměrně hustý, zejména kolem Benátek. Zde nás navigace nenavedla na obchvat a střihli jsme to těsněji kolem Benátek. Po 14 hodině jsme již odbočovali u Udine na cestu k řece Tagliamento. Chvíli trvalo, než jsme našli náš kemp u vesničky Amaro. Bohužel nad oblastí neustále létaly vrtulníky, tak jsme moc neprovokovali a nejezdili v řečišti. Spíše jsme vyčkávali, zda se neobjeví nějaká hlídka strážců pořádku. Naštěstí se nikdo neobjevil a Dušan po předchozím průzkumu se alespoň navečer trochu projel řekou. My s Janou jsme prováděli fotodokumentaci.

.

.

25.den 29.7.2011 pátek (pod mrakem 16 - 21 °C)

Trasa: Amaro - Klagenfurt - Gratz - Vídeň - Mikulov - Ostrava (730 km)

Ráno jsme natočili naše ranní vstávání a balení na kameru a vydali se na další cestu. Cesta po dálnici Rakouskem ubíhala rychle. Průjezd Vídní po obchvatu nás taky nezdržel. Před Brnem jsme se zastavili na oběd v Motorestu u Toma. Do Ostravy jsme dorazili kolem 16 hodiny.

.

Malá finanční kalkulace nákladů (25 dnů):

  5 250,- Kč Trajekt Livorno - Olbia (auto+2 osoby) tam a zpět

14 562,- Kč Cena pohonných hmot (Benzín + LPG)

  1 800,- Kč Cena dálničních poplatků a známek (Itálie a Rakousko)

---------------------------------------------------------------------------

21 612,- Kč Celkem náklady bez dárků a nákupu základních potravin

.

Tak skončilo naše cestování.  Byla to úžasná dovolená plná silných zážitků, na které se nezapomíná. Obě posádky se vzájemně doplňovaly a vládla opravdová pohoda. Naše velké díky patří zejména Dušanovi, který s tímto skvělým nápadem přišel a připravil jeho realizaci.

Co říci na závěr? No přeci, že se určitě na Sardinii vrátíme.

.

VIDEO z cest:

Off Road v pohoří Supramonte  výjezd do sedla pod Orte Camminu

Průzkum "Bílé řeky"

Průzkum "Červené řeky"



 

Související odkazy

Hodnocení článku

Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 3

Výborný

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

Vytvořil Webdesign Dra-Go Copyright © 2008-2009.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.16 sekund